Deska týdne: Jessy Lanza boduje v hitparádách paralelního vesmíru

Na retru postavená estetika tanečního popu se ke zvuku 80. let obrací často.Virbly prohnané echem, minimalistické klávesy a úsečné hihaty jsou prostředky, ve sdílené zvukové krajině odkazují k reaganovské éře, se všemi společenskými a kulturními konotacemi. Zvuk bicích automatů a syntezátorů vyvolával dojem luxusu, který byl způsobený naleštěným, futuristickým soundem a vysokou cenou nástrojů. Tento pocit s dalším technologickým vývojem vymizel, tehdejší metody elektronické produkce se ale ve vlnách vrací, ať už v hédonistických party tracích, nebo v experimentálnější podobě, exploatující vyprázdněnost zvukových klišé. Jen málo současných popových interpretů ale dokáže vědomě přijmout dědictví osmdesátkového zvuku a využít ho při vytvoření silné, současné autorské vize tak dovedně jako Jessy Lanza na svém čerstvém albu Oh No.

Lanza je od svého debutového Pull My Hair Back z roku 2013 žádaná zpěvačka, hostující na nahrávkách Caribou nebo Morgan Geist. Na podzim loňského roku spolupracovala s předními producenty dnes už globálního labelu Teklife DJem Spinnem a Tasem, jejich společné EP You Never Show Your Love naznačilo cestu, která kanadskou zpěvačku dovedla k její poslední nahrávce. Zpěv, který na Pull My Hair Back plnil funkci jen další vrstvy v bohaté produkci, se na Oh No emancipuje, Lanza vystupuje do popředí jako updatovaná verze popové divy, rozkročená mezi experimentální klubovou hudbou a světem rádiových hitů.

Jessy Lanza – Oh No |foto: Hyperdub

V krátkých delayích a dobře načasovaných reverbech je čitelná její často přiznávaná fascinace zlatou érou japonského elektropopu. Umělci jako Ryuichi Sakamoto pro Lanzu ale slouží pouze jako odrazový můstek k dalším inspiračním zdrojům, ať už jde o chicagský juke, raný house, nebo stále exotické shangaan electro. Jukeová It Means I Love You je nejzřetelnějším příkladem této syntézy, Lanzin zvýšený hlas odkazuje k nejlepším footworkovým tradicím, postupně se rozjíždějící produkce zvukově osciluje mezi kluby amerického středozápadu a jihoafrickými frenetickými tanečními party. Moment, ve kterém se pulzující beat zastaví, ukazuje, co z Lanzy dělá víc než jen šikovného eklektika – dokáže totiž i v euforických pasážích udržet pocit skoro až nesnesitelného napětí.

Přečtěte si taky recenzi Miloše Hrocha: „Pokud někdo zpěvačku označoval po boku FKA twigs nebo Kelely za naději současného nebo alternativního R&B, nemýlil se. Střídání footworkových pasáží s pomalou melancholií, mnohdy v jedné skladbě, je, jako když po období euforické zamilovanosti přichází sžíravé pochyby o tom druhém. Když věříte, že všechno půjde zachránit, vzájemně se však jeden druhému nenávratně vzdalujete a záhy to vzdáváte. Ať už to ale dopadne jakkoliv, z alba Oh No chemie jen tak nevyprchá.“

Pod povrchem precizního zvuku probublává široká škála emocí, Lanza spolu se svým producentským partnerem Jeremym Greenspanem ale nikdy nesklouzne k jednoduché výpovědi. Je to právě tato schopnost vyhnout se klišé, která z Oh No dělá jedno z nejlepších popových alb roku. Duo zároveň obratně balancuje na hraně čistě taneční produkce a schopností napsat silný hit. Album pravděpodobně neovládne celosvětové žebříčky prodejnosti, což ale v ničem nesnižuje jeho kvality, jen to poukazuje na stav, ve kterém se konzervativní globalizovaný hudební trh nachází.

Hodnocení: 85 %