Deska týdne: Low

Jádrem tria Low je mormonský manželský pár Alan Sparhawk (zpěv a kytara) a Mimi Parker (zpěv a bicí) a sestavu doplňovalo průběžně několik basáků, aktuálně je to Steve Garrington, ať jsme při vyjmenovávání féroví. Dali se dohromady v mrazivé Minnesotě už v roce 1993 a (ačkoli to jako obvykle neslyší rádi) patřili k průkopníkům takzvaného slowcore. Tenhle rockový subžánr měl být v devadesátých letech odpovědí na syrový a hlasitý grunge, který tehdy zavalil zdaleka nejen americký Středozápad. Křehké, pomalé skladby s čistým zvukem kytary a minimalistickými aranžemi (mimochodem bubenice začínala jen s jedním bubnem a jedním činelem) pak ústřední dvojka šperkovala ještě nádhernými dvojhlasými harmoniemi.
Hudební dráhu Low mapoval Robert Candra.

„Low měli vždycky schopnost hrát a zpívat o celkem obyčejných věcech způsobem, jako by šlo o regulérní sakrální hudbu. Snad ale neslyším jen trávu růst, když se odvážím tvrdit, že právě prostředí katolického kostela, kam se po letech vrátili točit aktuální album, dodalo atmosféru, kterou mám na téhle kapele nejradši. Střední a pomalá tempa, minimalistická rytmika, precizně budovaná dynamika, okouzlující třípramenný vokální spletenec, přirozený chrámový reverb, možná tentokrát silnější stopy „šedesátkového" květinového odéru. V podstatě stejné léty prověřené ingredience, přesto fungují na výbornou,“ říká o novince C'mon husitský kazatel a moderátor pořadu Vizionáři Petr Wagner. Poslechněte si celou recenzi!

Low - C'mon|foto: Sub Pop

Moderátor pořadu Out of Step Banán ve svém velmi osobním hodnocení nadšeně přitakává: „Čím dál tím víc jsem vděčný za to, když někdo dokáže napsat song, který obstojí sám o sobě. Občas mám procit, jakoby byl přirozený vývoj zločinem, a to samé platí o srozumitelnosti a právu psát si songy tak, jak to kdo cítí. Asi proto se ke mě už z několika stran dostalo hořekování nad tím, jak je nová deska Low popová, nemá přesah, jsou to vlastně jen takové písničky a vůbec, už to není co to bývalo. Nevím, já ji teď, uprostřed noci, poslouchám už asi po padesáté za poslední týden a má pořád tu stejnou sílu, jako měla, když jsem ji slyšel poprvé. Za oknem hučí město a z non stopu pod oknem se vrávoravým krokem potácí řvoucí primitivové. A já tady sedím v pokoji, vedle mě stydne uvařený čaj a Low mě konejší a daří se jim to skvěle. A právě teď, v tuhle hodinu mezi psem a vlkem mi naplno došlo, že v C´mon je skrytá mnohem větší síla, jistota a odvaha, než můžete odhalit na první dojem. Tak zkuste udělat místo jednoho kroku tentokráte alespoň dva a svoje předsudky nechte stranou. Nebudete litovat!“ Poslechněte si celou recenzi!