Deska týdne: Nerdí rock Alt-J skončil v nostalgii a melancholii

9. červen 2017
03330762.jpeg

Anglické alt-rockové trio Alt-J těžko obviňovat z nedostatku invence či snahy. Na jejich třetím studiovém albu Relaxer ale postrádají lehkost i jasný směr a jejich nespoutaná kreativita se zvrtla v chaos. Nástupci Radiohead? Ani náhodou.

Mezi fanoušky rocku vždy bylo a bude dost posluchačů, kteří chtějí, aby jejich žánr byl něco víc než jen zábava. Tradice progresivního či art rocku tvoří od poloviny šedesátých let důležitý spodní proud, který odmítá zemřít. Subžánr posedlý komplikovanými písňovými strukturami, změnami tempa či neobvyklými nástroji nezabil ani punk, grunge, ani garážový revival. Poptávka po art rocku je i v naší dekádě, čehož důkazem je kariéra anglického tria Alt-J, jež se stali hvězdami hned po debutu An Awesome Wave (oceněném Mercury Prize). Pět let poté vydávají třetí studiové album Relaxer.

V době, kdy se skutečně zajímavé rockové projekty dají spočítat na prstech jedné ruky, hrají Alt-J hned s několika trumfy. Navazují na silnou tradici britského inteligentního (či dokonce intelektuálského) rocku, která v novém tisíciletí přežívala díky kapelám jako Radiohead a Beta Band. Když na to přijde, umí ale být i rockově přímočaří. Jejich třetí studiové album se sice jmenuje Relaxer, na odpočinek ale zapomeňte. Poslouchat tuhle desku je jako bloudit po labyrintu postaveném podle obrazů M. C. Eschera. Aby jeden našel cestu ven, bude muset vykročit z pravidel třírozměrného světa.

An Awesome Wave byl debut jako hrom a s druhou deskou This is All Yours se ho kapele nepodařilo překonat, byť se o to velmi snažili. Místo pilování sevřené estetiky se vydali hned několika cestičkami najednou a platí to i pro jejich nové album. Každá skladba jako kdyby přicházela z úplně jiného vesmíru – Deadcrush táhne hutný groove, 3WW je zasněný pastorální folk-rock, Adelaine zase klenutá barokní balada... Co chaos značky Alt-J nakonec spojuje, jsou četné odkazy na starou britskou hudbu. K ní se prog kapely odkazovaly odjakživa – už praotcové britské verze žánru King Crimson hojně čerpali inspiraci z lidové tradice. U Alt-J občas z mixu vykouknou flétny, v Adeline se dá najít text z irské lidovky The Auld Triangle a House of the Rising Sun je rovnou coververze tradicionálu, jenž zpopularizovali The Animals.

Alt-J – Relaxer

Přečtěte si i recenzi Jakuba Šponera: „Relaxer je tak opakem svého názvu a připomíná spíše schizofrenní bojiště, kde Alt-J válčí sami se sebou a snaží se uhájit své vlastní pole působnosti. Nakonec z něj za zvuku chorálu ze závěrečné Pleader odchází jako poražení.“

Alt-J při natáčení desky rozhodně nic neodflákli. Natáčelo se v Abbey Road, je tady dětský sbor i kompletní Londýnský metropolitní orchestr, v textech se cituje Shakespeare i Truman Capote a k propagaci desky vyšel remake kultovní počítačové hry LSD. Nic z toho ale samozřejmě automaticky neznamená, že by deska musela být skvělá – možná spíše naopak. Alt-J chybí lehkost, kterou disponovali již zmínění Beta Band, na něž trio navazuje. Místo jejich radostného eklektického mixu ale upadají Alt-J do melancholie. Místo zvěstovatelů nových hudebních světů působí na Relaxer jako partička nerdů, která si poctivě nastudovala postupy svých oblíbenců a teď se je snaží předvést světu. A zdaleka nejšťastnější se cítí v kavárně své staré školy, kam chodí vzpomínat na své dětství. Od adeptů na rockové božství by jeden čekal mnohem víc.

Alt-J – Relaxer (Interscope, 2017)
Hodnocení: 50 %

Další články autora