Deska týdne od Daft Punk: Když roboti stárnou

I když abych francouzským legendám úplně nekřivdil – dvě změny se na nové desce Random Access Memories přeci jen udály. Tam, kde Thomas Bangalter a Guy-Manuel De Homem-Christo dříve využívali pro základ svých skladeb samply starých discofunkových písní, nyní najdeme originální melodie složené slavnou robotickou dvojicí, kterou případně autorsky doplňuje některý z mnoha hostů. Což je zároveň ta druhá výrazná změna. Z výhradně dvojčlenného elektronického projektu se na čtvrté řadovce stala regulérní studiová kapela s několika vokalisty, smyčcovým orchestrem a klasickými nástroji jako je kytara, basa, opravdové bicí a perkuse.

Na samplování tedy nakonec také došlo, ale pouze v závěrečném tracku Contact, který je postavený na riffu ze skladby We Ride Tonight od osmdesátkové kapely The Sherbs. A to je vše, přátelé. A to bohužel doslova. Celé nové album se totiž namísto jakéhokoliv hudebního vývoje nese v duchu naprosté regrese, což by se samozřejmě dalo odpustit, kdyby bylo Random Access Memories napěchováno hity. Jenže to právě není. Je hezké, že si Daft Punk pozvali do studií v Kalifornii, New Yorku a Paříži spoustu hudebníků a zpěváků, se kterými nahráli desku jak vystřiženou z období svého narození, když opravdu výrazných skladeb se silnou melodií a dobrým nápadem je mezi těmi celkovými třinácti sotva polovina.

Giorgio By Moroder rozhodně patří mezi vrcholy celé desky. Epický track, kterému nechybí vůbec nic: postupný build-up se skvěle fungující, jednoduchou melodickou linkou, bublající syntezátory, podařené klávesové i basové sólo a krásně vygradovaný závěr s elektrickou kytarou. Kdyby se točily robo(ero)tické filmy, přesládlá balada Within s hostujícím Chilly Gonzalesem za pianem by byla jasným kandidátem na hudební doprovod k hlavní milovací scéně. Přesto, nebo možná právě proto, nějakým zvráceným způsobem nutí k opakovanému poslechu. Stejně jako následující Instant Crush. Tu drží nad hladinou hlavně výtečný refrén, který by klidně mohl být zasmyčkovaný do tří minut a výsledek by byl o třídu lepší, než šestiminutová verze s uspávacími slokami.

Daft Punk – Random Access Memories |foto: Columbia Records

A dál? Možná ještě druhý vokální příspěvek Pharrella Williamse v ucházející Lose Yourself To Dance a krátkodechá letní hymna Doin‘ It Right s Pandou Bearem za mikrofonem. Zbytek alba je ale matným a uondaným návratem o čtyři dekády zpátky v čase, čemuž rozhodně nijak neprospívá ani neúnosná stopáž 75 minut.

Honza Bárta to vidí jinak, přečtěte si i jeho recenzi: „V kontextu současné elektroniky může působit většina desky poněkud zpátečnicky – na mysl netrpělivého recipienta se derou slova jako „nemastný, neslaný, nudný“; onen „progres“ má vskutku u nejnovější inkarnace Daft Punk spíše podobu zacyklení se v minulosti. Pod jiným úhlem pohledu však jde o uzavření kruhu, který dva maskovaní milovníci popkultury začali psát skoro přesně před dvaceti lety. A dle mého názoru to stále dělají dobře – protože i na Random Access Memories se dá pořád skvěle tančit. “

Thomas Bangalter se prý nechal slyšet, že „je příliš jednoduché skládat stejnou hudbu, jakou hrají všechna rádia“. Po opakovaném poslechu nových Daft Punk si nejsem úplně jistý, co tím myslel. Budoucí singly ze čtvrtého studiového alba jsou totiž přesně těmi skladbami, které v následujících letních měsících uslyšíte úplně odevšad. A fakt, že soft rock nebo disco funk už dnes v rádiích nezní ani zdaleka tak často, jako tomu zřejmě bylo před čtyřiceti lety, na tom nic nezmění. Tedy, změnil by. Kdyby ovšem Random Access Memories nebylo z velké části nijak výjimečnou nahrávkou, která by v době, na niž odkazuje, byla jen jednou z mnoha dalších vezoucích se na vlně zrovna oblíbených žánrů.

A řeči o tom, jací jsou Daft Punk jejich současnými spasiteli, je zase jenom dobrá práce PR oddělení. Do playlistů komerčních rádií se díky Get Lucky disco funk rozhodně nevrátí, stejně jako Fragments Of Time nenastartuje u mladých lidí novou vlnu zájmu o soft rock. S koncem léta zase všechno zamíří do starých kolejí a za pár let někdo možná opravdu vysampluje dva tři motivy z alba RAM coby základ svého tracku, jak si to pánové Thomas Bangalter a Guy-Manuel De Homem-Christo hezky vysnili.

Daft Punk ve filmu Electroma |foto: Oficiální MySpace Daft Punk

Ostatně desky, ze kterých v minulosti sami Daft Punk do svých skladeb vyzobávali tu jeden, tu dva dobré motivy, byly jako celek podobně průměrné, jako je jejich vlastní čtvrtá řadovka. Takže je ve skutečnosti všechno v nejlepším pořádku.