Deska týdne: Retromantika Daft Punk

Fanouškovských mashupů a fakeových verzí stvořených z minutového videa, které se původně objevilo coby reklama v televizní show Saturday Night Life a také na festivalu Coachella, se na internetu okamžitě po zveřejnění vyrojilo bezpočet – a svým způsobem velmi dobře ilustrovaly současný kolovrátek webového hypeu a fungování promotérské mašinerie. Přesně té, které se Daft Punk se svou staromilsky vedenou upoutávkovou kampaní chtěli vyhnout – a očekávání publika tak vyhnali do té míry, že první ohlasy na jejich samotnou desku působily často zklamaně, někde až s hostilním nádechem „podvedeného kupce“.

Random Access Memories, jak zní název čtvrté studiovky pánů Bangaltera a de Homem-Christa, si však zbrklé odsudky rozhodně nezaslouží – vždyť sám koncept v pozadí desky, na které se tentokrát podílelo množství legendárních muzikantů ze zlaté éry disca a dance music, naznačuje, že Daft Punk se hodlají po svém vrátit v čase a v groovu o nějaký ten pátek zpět.

V moři současné hypertrofované elektronické produkce, jejíž dnešní podobu pomáhalo duo v 90. letech do značné míry konstituovat – což je patrné i dnes, od Squarepushera ke Skrillexovi –, si Daft Punk dovolili přijít s deskou, která oslavuje progresivní rock 70. let a vlastně na ní ani nenajdete žádný očekávatelný hit typu Harder, Faster, Better, Stronger nebo One More Time, snad s výjimkou výlučného tracku Doin‘ It Right, jehož jednoduchým smyčcům však epickou velikost propůjčuje až chorálový hlas hostujícího Pandy Beara.

Daft Punk – Random Access Memories|foto: Columbia Records

Ani Get Lucky nedostojí přes svou takřka intuitivní přitažlivost nárokům současného posluchačstva taneční hudby s vybuzeným prahem pozornosti, uvyklého na maximalistickou laptopovou produkci. Random Access Memories totiž vyznává maximalismus zcela jiného druhu – neboli skromně megalomanskou snahu dobrat se ke kořenům původního, „lidského groovu“; toho, který vlastně kdysi položil základy taneční hudby, u jejíchž počátků ještě nestál automat, ale nenapodobitelný člověk s nástrojem a citem. Jak trefně poznamenal kritik Simon Reynolds v článku pro The New York Times: „Dnes dokáže kluk v ložnici na vhodném softwaru udělat hudbu, která zní, jakoby její produkce stála milion dolarů. Ale způsob tvorby, který si Daft Punk vybrali pro Random Access Memories, oněch milion dolarů doopravdy vyžaduje.“

A tak na Random Access Memories nenajdete až na dvě výjimky žádné samply a rovněž nebyl při její výrobě zneužit žádný software; většina tracků vznikala od nuly při studiových sessions s muzikanty, kteří mají na hudebním tachometru najeto o dost více než Daft Punk; a spolupráce s disco legendou Giorgiem Moroderem a garážovým pionýrem Toddem Edwardsem má také poněkud jinou podobu, než by se dalo čekat – v tracku Giorgio by Moroder recituje producent tracků Donny Summer část svého životopisu a ve skladbě Fragments of Time se zase dočkáme nikoli Edwardsových houseových beatů, ale zpěvu.

V kontextu současné elektroniky může působit většina desky poněkud zpátečnicky – na mysl netrpělivého recipienta se derou slova jako „nemastný, neslaný, nudný“; onen „progres“ má vskutku u nejnovější inkarnace Daft Punk spíše podobu zacyklení se v minulosti. Pod jiným úhlem pohledu však jde o uzavření kruhu, který dva maskovaní milovníci popkultury začali psát skoro přesně před dvaceti lety. A dle mého názoru to stále dělají dobře – protože i na Random Access Memories se dá pořád skvěle tančit.

Daft Punk – Random Access Memories (Columbia, 2013)