Deska týdne: Souleyman s Four Tetem v zádech

První část cesty mezi těmi dvěma body mají na svědomí hudebníci a organizátoři kolem labelu Sublime Frequencies, který vydává na labelech i DVD záznamy raritní hudby z nezápadního světa. Nejde už ale o nějakou folkloristiku: tenhle label ze Seattlu si všímá třeba thajské, malajské nebo haitské hudby poznamenané naší érou elektroniky, technologií a hlavně západní popkultury, která zanechává (někdy velmi svérázný) vliv i v krajinách zcela jiných kultur. Tak jsme se pomalu začali dovídat o kapele Omara Souleymana, která arabské melodie zasnubuje s téměř funkovými rytmy, syntezátorům kolísá ladění v arabských ornamentech a bicí automat do toho pálí dávky jako pašovaný kalašnikov.

Tady stojí za poznámku, že Souleymana si neobjevili lidé kolem world music, ale opět experimentátoři a nezávislí – i když tzv. „etno“ scéna se Souleymanem brzy začala počítat. Na další úroveň ho vyzdvihla spolupráce s Björk. Tři z jejích písní z alba Volta Souleymanovo bratrstvo nikoli remixovalo, ale přímo natočilo ve své verzi. Třaskavý rytmus, psychedelicky podladěná subsaharská kytara, živelnost a nezvyklé zvukové barvy, to všechno muselo Björk nesmírně vyhovovat. No a teď tady máme album na labelu, kde se střídají Animal Collective s Annou Calvi. Souleymanovi už nelítají kolem hlavy syrské bankovky a improvizované verše mu přímo do ucha na scéně nenašeptává spolupracující básník.

Omar Souleyman – Wenu Wenu |foto: Domino

Půjdu rovnou k jádru komentáře. Je fajn, že desku Wenu Wenu produkoval Four Tet, který je po letech práce s klíčovým výrazem „živelná elektronika“ pořád neunavený a vnímavý (a mimochodem, lze se jen těšit, jak dopadne jeho produkce alba pro Neneh Cherry). I přesto je slyšet, že se na albu pro větší značku něco ztratilo v překladu. Videa sice používají arabskou naivní grafiku a videoefekty, jenomže k půvabu syrského elektropopu patří určitá ušmudlanost a nedokonalost i ve zvuku. Nejde o technické chyby: spíš o jakousi rozjařenost, se kterou se přimíchávají západní popové přísady, a někdy muzikantům ujede ruka u věcí, jako je právě koketně kolísavé ladění, efektnost nebo mohutná ozvěna, která dělá ze zpěváka učiněného proroka. Newyorské studio prostě Omara Souleymana lehce přežehlilo a vyčistilo jeho někdy zajímavě zkreslený zvuk. Ale zase ho na rozdíl od syrských nahrávek vybavilo direktními basy, a tanečním DJům tak nabídlo nahrávky, které asi uvolní mezi tanečníky hodně adrenalinu.

Ještě že máme dobře dokumentovaného Souleymana v té drsnější, živelnější podobě: v tom případě tuhle newyorskou desku můžeme přijmout o to klidněji. Arabská kultura za námi přichází pořád v podobě, kterou marketingové filtry zkreslily jen přijatelně málo.

Přečtěte si i recenzi Karla Veselého: „Žádné podbízení západnímu posluchači ani znásilňování tradic, nakažlivý groove je navíc díky čistšímu zvuku ještě hypnotičtější a na povrch vystupují překvapivé detaily. Je nicméně třeba přiznat, že Omar Souleyman, kterému táhne už na padesát, už nezní na nových nahrávkách tak energicky jako třeba na kompilaci Jazeera Nights, která jeho cestu do podvědomí globálních fanoušků odstartovala. Na spoustě míst ho tak zastíní jeho dvorní klávesový mág Rizan Sa'id. Ten je svým unikátním stylem hry totiž přinejmenším stejně důležitý jako Souleymanovy vokální výkony a u kaskádovitých trylek, které předvádí v Ya Yumma, prostě budete mít otevřenou pusu úžasem, i když máte ze spojení „výborný instrumentální výkon“ obvykle mrazení trapnosti v zádech.“

Hodnocení: 70%Omar Souleyman – Wenu Wenu (Domino Records)