DESKA TÝDNE: Starší, smutnější, ale i zaměnitelnější. Comeback Khoiby má několik protichůdných tváří
K návratům kapel s prošlou lhůtou spotřeby je přirozené přistupovat obezřetně. Už je to dvanáct let, co Ema Brabcová s Filipem Míškem a tehdy ještě Petrem Šámalem vydali desku Mellow Drama. Z jejího názvu šlo odečíst určitou zádumčivost, ale zpětně byla stará Khoiba vlastně docela rozverným projektem. Její nová, už jen dvoučlenná podoba, brázdí daleko tesknější vody.
Už proto nelze mluvit pouze o kříšení zašlých časů. Album, vycházející lakonicky pod názvem kapely, posouvá Khoibu do sousedství legendárních Portishead nebo taky Low. To s konstatováním o zašlých časech trochu koliduje, ale právě druzí zmínění vloni na desce Double Negative ukázali, jak lze svůj zvuk proměnit, aby získal element překvapení – a přitom neztratil charakteristické rysy. Tohle se Khoibě daří, ale oproti oběma zmiňovaným se drží zbytečně u zdi.
Khoiba a jejich comebackový „neučesaný hlavonožec“ v exkluzivním streamu
Skoro dvanáctileté čekání na novou desku Khoiby je u konce. Eponymní album, které vychází 22. března, si již nyní můžete pustit v exkluzivním streamu na Radiu Wave.
Hned v druhé skladbě Log je všechno na svém místě: elektronická smyčka neuroticky tepe a pomalu graduje drama. To je však ve finále příliš „mellow“ a chybí mu rozhřešení, které by vše vyneslo nad rámec hudební kulisy. Podobnou vlažností trpí celá deska, a jestli je produkce cíleně tlumená, je to cíl v protikladu proklamované neučesanosti.
Učesaný je i vokál Emy Brabcové, který svou barvou jistě potěší dlouholeté fanoušky, ale neobsahuje jí dost na dobarvení fádních anglických textů. Zdaleka nejzajímavější je ve chvílích sympaticky spontánních, které nabízí například píseň How The Eye, nebo v některých velmi povedených modulacích napříč deskou. Na celou stopáž je to ale málo.
Vlastně se nabízí zajímavý kontrast k projektu Čáry života, se kterým je Khoiba spřízněná melancholicky i lidsky a čeká je nyní i společné turné. Čáry života jsou především Jan Boroš a Jan Boroš je především svérázný pěvecký projev, ze kterého se leckomu otevírá pomyslná „kudla v kapse“. Ale právě i díky němu si Čáry odnesly cenu hudební kritiky Apollo za nejlepší loňskou desku.
Khoibě svéráz schází. Je vyzrálejší, jenže i zaměnitelnější. Její návrat při soustředěném poslechu odkrývá řadu zajímavých míst, ale nejzajímavější bude si tuhle muziku ověřit v živém provedení. Právě tehdy by mohla nejenom kompetentně sténat, ale získat i patřičný osten.
Khoiba se vždy inspirovala v britském downtempu, ale teprve v rámci svého návratu klesá až ke dnu ostrovní melancholie. Stačí to na adekvátní comeback?
