Deska týdne: Sufjan Stevens natočil osobní desku o univerzální pravdě

1. duben 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02779978.jpeg

Na albu Seven Swans, které aktualizovalo starozákonní motivy, vyhlížel Stevens útěk z reality do míst, kde „nebudeme potřebovat nohy, protože budeme mít křídla“. Carrie & Lowell je silná deska především proto, že v sobě Sufjan po patnácti letech aktivní kariéry našel nejenom vůli v realitě zůstat, ale navíc o ní podat zprávu, která všechny jeho předchozí nahrávky svým zdrcujícím emocionálním dopadem překonává.

Zvukově skromné album Carrie & Lowell, na kterém Stevens pomocí malých náznaků rozplétá příběh svého dětství, nedávno zemřelé matky a nevlastního otce, zároveň vrhá úplně nové světlo na všechny jeho předchozí desky.

Když se dozvíme, že krátkou skladbu Godzuki z debutového alba A Sun Came ve skutečnosti natočil právě jeho nevlastní otec, najednou slyšíme v sotva minutovém skeči něco víc než jenom žvatlání Sufjanových sourozenců – jde o časovou díru směřující do krátkého období, kdy byl Sufjan s Carrie a Lowellem opravdu šťastný. Přelomové album Illinois nebo eruptivní The Age of Adz se pak v novém kontextu ukazují jako zoufalá snaha přitlačit si pěsti na oči a vytvořit vlastní svět. Balada Romulus z desky Michigan, ve které mladý Stevens obviňuje svoji alkoholickou matku, dostává úplně jiné konotace právě po poslechu Carrie & Lowell. Z aktuálního alba totiž slyšíme odpuštění.

Sufjan Stevens na Carrie & Lowell rezignuje na jakékoliv experimentování se zvukem a vystačí si jenom s kytarou a klavírem, přesto jsou jeho písně propracovanější než kdy předtím. Narušuje standardní chronologii života i vyprávění, přepíná mezi jednotlivými postavami i v rámci jedné skladby a sám vystupuje jako mnohoznačný charakter, který se v průběhu let mění k nepoznání. Ve vrcholné písni Fourth of July sám sebe utěšuje hlasem vlastní matky a hned vzápětí se ptá, co udělat s jejím mrtvým tělem. V Should Have Known Better vzpomíná na okamžik, kdy jej jeho matka zapomněla ve videopůjčovně, a v optimistickém závěru skladby se uklidňuje pohledem na dceru svého bratra, která pro něj symbolizuje nový život po odchodu Carrie.

03350153.jpeg


Přečtěte si také recenzi Jana Macháčka: „O desce Carrie & Lowell se velmi špatně píše i mluví, její intenzita dosahuje takové míry, že můžete ztratit schopnost rozlišit, co se událo vám a co zase Stevensovi. Ten musel na The Age of Adz zešílet, rozpoutat velký třesk a přetrhat všechny vazby, aby se o pět let později vrátil k nejjemnější ze všech – vztahu dítěte a matky, který v případě Sufjana a Carrie nabral dramatických rozměrů.“

Právě kombinace skutečně niterné bolesti s civilními obrazy běžného života a nadějí, která se pravidelně vynořuje v okamžiku, kdy se všechno propadá do sebe, dělá z Carrie & Lowell naprosto výjimečnou desku. Album Seven Swans, ke kterému bývá Carrie & Lowell často přirovnáváno, vrcholí stejnojmennou skladbou o všemocném Bohu, kterému nelze uniknout, ani když se člověk snaží. Na první poslech možná nenápadná deska Carrie & Lowell je ale tak plná opravdového a nepřikrášleného života, že vás o jeho existenci může přesvědčit daleko snadněji.

Hodnocení: 95 %Sufjan Stevens – Carrie & Lowell (Asthmatic Kitty, 2015)

autor: Jiří Špičák
Spustit audio