Deska týdne: The Walkmen

The Walkmen jsou příkladem kapely, jejíž členy k sobě váže letité přátelství. Znají se od dětství, které strávili ve Washingtonu, D.C., chodili většinou na stejnou střední, prakticky odmalička spolu hrají hudbu, dva z nich jsou dokonce bratranci. Samotní The Walkmen vznikli v roce 2000 po rozpadu kapel Jonathan Fire*Eater a Recoys v New Yorku, kam se předtím muzikanti přesunuli, aby byli přímo ve středu tamního hudebního kvasu.
Poslechněte si celý profil od Roberta Candry

Čistota kytar na desce Heaven může v některých momentech evokovat vzdušnost kapel hrajících alternativní country, stejně tak projev frontmana Hamiltona Leithausera je prodchnutý spíše vnitřní silou než garážovým exhibováním. Vyzrálému dojmu z desky pak pomáhá produkce, která mezi jednotlivými nástroji nechává volný prostor k dýchání. Při troše nadsázky se pak opravdu může zdát, že kapela The Walkmen se se svojí aktuální nahrávkou Heaven přestěhovala do nebe. Nevázaná zábava se tam nekoná, dokonalost v detailech a zklidněnost v hlase ji ale často může nahradit.
Poslechněte si celou recenzi od Jiřího Špičáka

The Walkmen – Heaven|foto: Fat Possum Records

Album Heaven vychází deset let po debutu Everyone Who Pretended to Like Me Is Gone a kapela na něm zní nejlépe v momentech, kdy vůbec nikam nespěchá, protože dobře ví, že čas běží rychle i bez ní. Působivým příkladem je třeba skladba Line by Line, postavená jen na kytaře a zpěvu, nebo podobně koncipovaná Southern Heart – vintage ovzduší dává dostatek prostoru zpěvu Hamiltona Leithausera a nic moc dalšího vlastně není ani potřeba. The Walkmen si také ze všeho nejvíc dávají pozor s přidáváním dalších vrstev a šlapáním na plyn, aby se neztratila uvolněnost, která jejich hlavnímu vokálu svědčí nejvíc. A to bez probouzení nepříjemného dojmu, že ostatní spoluhráči jsou jen do počtu.
Poslechněte si celou recenzi od Petra Wagnera