Deska týdne: Washed Out buduje duševní skrýše

Když v roce 1973 zemřel chicagský spisovatel Henry Darger, nevyšel o něm ani jeden nekrolog – nikdo ho totiž neznal. Teprve díky posmrtnému objevu jeho olbřímího románu o patnácti tisících stranách se stal Darger zásadní postavou outsider artu a inspirací pro celou řadu současných umělců. Oblíbený zůstává dodnes, a to především mezi mladými hudebníky – kapela Vivian Girls našla svoje jméno přímo v názvu zmíněné ilustrované knihy a Animal Collective pojali obal své přelomové desky Feels (2005) jako poctu jeho výtvarnému stylu.

Další z hudebníků, pro které je vyšinutá práce Henryho Dargera důležitým referenčním bodem, je Ernest Greene, který nahrává pod jménem Washed Out. Spojení je to zjevné – dílo Henryho Dargera a subžánr chillwave, jehož byl Greene od začátku výrazným představitelem, míří stejným směrem, totiž pryč z každodenního životního stereotypu a běžného vědomí, do imaginárních světů a do paralelních vesmírů.

Washed Out – Paracosm |foto: Sub Pop

Už název druhé desky Washed Out Paracosm jasně naznačuje, že Greenův cíl se nemění, stále pečlivě buduje tajné místo, kam by se posluchač mohl schovat. Zásadně se ale změnil způsob, jakým Greene ono místo staví. Greena zjednodušeně řečeno potkalo to, co velkou část lo-fi hudebníků, rozhodl se, že se ze svého pokoje přemístí do regulérního studia a stoprocentně využije jeho možnosti, čímž potvrdil teorii, že lo-fi bývá pro většinu hudebníků jenom krátkodobá znouzectnost.

Greene před vydáním desky rozhlašoval, že použil přes padesátku nástrojů a trochu tím svoje fanoušky vyděsil, už z výtečného prvního singlu It All Feels Right je ale jasné, že nahrávání nepřekombinoval a nevyměnil melodické nápady za chladnou přeprodukovanost. Je vlastně docela s podivem, že deska, která vznikala úplně jinak než debutová nahrávka Within And Without, má tak podobnou atmosféru.

Paracosm je paradoxní nahrávka, intimitu a životnost se totiž Greenovi podařilo zachovat především proto, že prý sám není dobrý muzikant. Natáčení tak provázela řada omylů, přešlapů, nepovedených verzí a postupného dolování požadovaného zvuku. Greene tvrdí, že každá dobrá deska musí mít příběh, ne nutně vyřčený, ale vždy zřetelný. Paracosm příběh má, nevypráví ovšem jenom o oněch tajných duševních skrýších, ale podle Greenových slov prý také o vztahu konkrétních zvuků a lidské paměti.

Washed Out Band Photo. Ernest Greene pictured. |foto: Sub Pop

Washed Out lidskou paměť dráždí častým použiváním postupů, které známe z historie populární hudby. Syntezázory, které mají evokovat nostalgii 80. let, přitom nejsou žádnou novinkou. Překvapivější už je, jak moc se deska Paracosm přibližuje momentálně velmi populárnímu psychedelickému revivalu konce 60. let. V tomto ohledu je druhé album Washed Out velmi současné – Greene totiž dobře ví, kde hledat a co kreativně vyždímat.

Jediné, co by snad desce Paracosm šlo vyčíst, je absence výraznějších hitů, kromě zmíněného singlu It All Feels Right mají všechny skladby velmi podobnou atmosféru. Právě atmosféra je ale prvek, se kterým podobná hudba stojí a padá. Když je zvládnutá tak dobře, jako na aktuálním albu Washed Out, melodické hity velmi schopně zastoupí.

Přečtěte si recenzi Pavla Zelinky: „Slunná, náladou maximálně uvolněná nahrávka plná smyčců a zasněných vokálů znovu maluje na zeď utopické vize, kterým se ale pro jejich dětskou naivitu nikdo nesměje. Naopak, posluchač se nechá brzy přesvědčit, že „vše, co potřebuje, je jednoduchý život, který dokáže vymazat svět kolem nás,“ jak Ernest káže v Great Escape. V každé písni si můžete najít odkazy především do podobně zasněných devadesátek. Jak na orloji se střídají Slowdive, The Avalanches, Kid Loco, No-Man, M83 nebo největší snivec osmdesátých let – Bryan Ferry.“

Washed Out – Paracosm (Sub Pop, 2013)