Dítě je lakmusový papírek tvé blbosti. Co s člověkem udělá rodičovství?

otec s dítětem - rodičovství - rodiče
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy otec s dítětem - rodičovství - rodiče

„Snědla sem utopence a Jindra se teď nehejbe,“ říká mi Marcela, když se večer vracím domů. Je v osmém měsíci, honí ji chutě a taky (někdy trochu legrační) strachy. Jinak zvládá těhotenství dobře. Větší úzkosti z přicházejícího dítěte mám já. Jak moc to člověka změní? Jaké obavy jsou oprávněné? A jaké se přidají, jen co se vrátíme z porodnice? Je nějaká rada, kterou mi musíte dát? Vyrazil jsem mezi rodiče a začal se ptát.

„Nemáš 35 Kč v hotovosti? Tak nějak stojí pytlík Jihlavanky ve večerce, zapomněla jsem koupit,“ píše mi zprávu Lucie, když za ní jedu s diktafonem. To ona mi vnukla myšlenku rodičovské ankety. Jednou, po letech, co jsme se neviděli a jen si vyměňovali zprávy, že se musíme potkat, mi přistála v e-mailové schránce fotka vykuleného mimina s Luciinýma očima. Když jsme se pak konečně potkali, vykládala mi o deníku, který svému synovi píše (třeba o tom, že ho chtěla vyhodit z okna, ale neudělala to). Vyprávěla o snaze zachovat si chladnou hlavu a nechovat se jako ezomáma. A mluvila i o seznamu koníčků, který si po narození syna sepsala na papír a zásadně ho proškrtala, aby viděla, co ještě může – a hlavně chce – dělat.

Lucie: Dítě je bič, který se mrská v rytmu tvého chování

Když mi Lucie otevírá dveře, osmiměsíční Heřman křičí. A bude křičet skoro po celou dobu našeho rozhovoru, protože zrovna zažívá separační úzkosti. Stačí, aby ho máma pustila z objetí, a Heřman se rozpláče. Když se od něj máma vzdálí byť jen na metr, leží na břiše a klepe ručkama a nožkama, až ten smutek nelze neprožívat s ním. Myslím na budoucí rodičovskou a v mentálním notesu škrtám seznam věcí, které jsem chtěl mezi přebalováním plínek, vařením nebo uklízením dělat.

Lucie

Takové nervy už Lucie nemá. „Měla jsem strach, že to nebudu já,“ říká, když se jí ptám, čeho se bála před narozením dítěte, „že zhloupnu, začnu chodit na pískoviště, bude mě zajímat akorát to, kde mají slevy na dětské oblečení, že budu chodit na superplavání s děckama. Bála jsem se, že na rodičovské není žádné jiné vyžití než plná koncentrace na dítě. Bála jsem se, že přijdu o svůj život. Společnost to taky tak vyžaduje: správná matka sedí na zadku a nic nedělá, respektive poslouchá potřeby svého dítěte. Takže toho jsem se bála nejvíc, že přijdu o svůj vnitřní svět – a vlastně i vnější.“

Nakonec prý o nic nepřišla. Pokud tedy nepočítá některé kamarády, se kterými se přestala bavit dobrovolně. „Nemáš tolik energie jako dřív, tak si chceš přísně rozčleňovat, komu jí dáš. Přátelství, o kterých sis myslel, že jsou super, až tak super nejsou. Ten člověk mele blbosti, nechci tím trávit čas,“ vysvětluje Lucie. Po šestinedělí si řekla, že chce co nejdřív zase pracovat. Navíc její partner s dítětem rád tráví čas, aniž by ho do toho nutila. Začala pracovat z domu a paradoxně našla zaměstnání, které dříve neměla odvahu dělat. „Příští rok zkusíme model, kdy Martin bude doma a já půjdu pracovat na plný úvazek.”

Podobný vliv mělo dítě i na Honzu. Narodilo se, když ve třiadvaceti dokončoval bakaláře a přemýšlel, kam se vydat dál. „Nevěděl jsem, do čeho se vrtnout. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že musím finančně zabezpečit rodinu, dát se do pohybu a přestat vymýšlet, jsem se po hlavě pustil do jednoho oboru. Začal mě strašně bavit, naplňuje mě doteď. Myslím, že by to tak ale vůbec nedopadlo, že na to mají vliv děti. Kdybych je neměl, dodnes bych se s tím patlal, nevěděl, co se životem, kam se posunout.“

Luciina třicetiletá kamarádka prý dítě ještě nechce. Stejně jako předtím Lucie se bojí, že s potomkem strašně moc věcí skončí. Bojí se vzdávat toho, co má. „Já si myslím, že toho naopak můžeš mít mnohem víc,“ říká Lucie, zatímco s Heřmanem v objetí obaluje řízky. Nikdo se ale nemůže víc vzdalovat od představy příliš poslušné mámy než ona. Před porodem byla podle vlastních slov sobecké hovádko, po něm se to zásadně změnilo, říká. „Chci ale zdůraznit, že nesobeckost a koncentrace na dítě neznamená, že neumím prásknout do stolu a říct – teď potřebuju chvíli pro sebe. Myslím, že spousta prvorodičů tohle neumí, a často se setkávám s kritickým okem k mému rozhodnutí, že je dobré na hodinu vypnout, a i kdyby se to dítě mělo na hodinu uřvat, já zkrátka potřebuju svůj čas. Přesto jsem se to naučila dělat.“

houpAČKA - DĚTI - RODIČOVSTVÍ

Vítek: Krutej, ale pevnej rámec

Vítek má už dvě děti, ale pracovat s volným časem tak jako Lucii mu moc nejde. Jsem chaotická bytost, tvrdí o sobě. O to víc mě mrzí, že na náš sraz na zahrádce nuselské pizzerie přijíždím pozdě. Vítá mě s úsměvem, jako by ho takové věci dávno nemohly rozhodit.

„Měl jsem hodně rád chvíle samoty,“ říká Vítek na téma velkých změn, které přišly po narození dětí. „Potřeboval jsem ji, ale bral ji jako samozřejmou. Takové ty momenty, kdy má člověk všechno za den hotové, nemusí nic dělat, něco čte, píše, pustí si desku, sedne ke kytaře. Člověk zjistí, že je to takový luxus.“ Když teď občas chvíle samoty nastanou, Vítek je tak unavený, že je nedokáže využít.

Rodičovství ho změnilo hlavně v tom, že se musí mnohem víc řídit podle něčeho, co sám neovlivní, což samozřejmě zmiňují i všichni další rodiče, kterých se ptám. Rozvrh už nejde plánovat na měsíce dopředu, ale na hodiny, říká například otec tříleté Beaty, Ondra. Vítek ale tvrdí, že v omezení je i jistá svoboda. „Životu to dá krutej, ale jinak pevnej rámec. Když se dítě podělá, je třeba mu umejt zadek. V tu chvíli není třeba řešit dilemata, co se životem, protože je to naprosto jasný. Myslím, že to má něco do sebe,“ usmívá se a mě fascinuje jeho očividná životní energie a optimismus. Dost možná jeho pozitivita pramení i z rady, kterou mi sám dává. „Don’t panic, jak by řekl Douglas Adams.“

Tahle rada se dá aplikovat ve spoustě situací. Třeba na strach, že se dítě narodí do příšerné doby. Osobně se téhle starosti bráním jenom těžko. „Je svět tak skvělý, že bych někomu chtěl poslat pozvánku?“ ptal se sám sebe Vítek. Uklidnilo ho, když se podíval o pár generací zpět. „Já jsem 1985 – nic moc. Moje máma? 1953, to nechceš. Strach všechno zveličuje. O hubu to je, bylo a bude.“

dítě - děti

Adamsovo pravidlo je třeba aplikovat i na samotnou péči o dítě, myslí si Vítek. Není třeba panikařit ani moc dumat o nekonečných možnostech výchovy. „Budeš mít kočár, nebo manduku? Jak dlouho budeš dítě kojit? Odstavíš ho, nebo počkáš, až se odstaví? Jak to uděláš se spaním?“ vyjmenovává Vítek dilemata prvorodičů a dodává, jak moc je komplikuje internet. „Rodičovství je náročné, ale mělo by to jít i bez internetu. Člověk googluje leccos, ale je asi zbytečné se příliš bát právě toho, co všechno by člověk mohl zpackat.“ Řešit donekonečna rodičovské otázky na Mimibazaru je na jednu stranu skvělé, na druhou stranu máme tendenci si to hrozně komplikovat, myslí si Vítek.

Veronika: Deset dní zoufalství

Veroniku potkávám na Letné, postává s kočárkem ve stínu vysokého stromu, spolu s ní jsou tu další rodičové. Scházejí se spolu pravidelně, pořádají dopolední návraty ke kmenové pospolitosti, přijít prý může kdokoli. Když bloudím Letnou, všímám si, že podobných skupin s osuškami a batolaty je tu spoustu. Je zvláštní, kolika věcí si člověk nevšimne, když se ho netýkají.

Veroničin osmiměsíční syn klidně spí. Separační úzkostí zatím asi netrpí, rodičovství mi najednou připadá jako docela milá záležitost. Pak ale mluvíme o poporodní depresi. „Člověk střídavě brečí nad tím, že si zkazil život, pak nad tím, že jiní lidé nemůžou mít dítě a já tady řeším blbosti,“ svěřuje se Veronika, zatímco s kočárkem popojíždíme Letnou mezi spokojenými páry na vycházce. „Vůbec jsem nevěděla, jestli jsem udělala dobře. První týden poté, co jsem přijela z porodnice, jsem seděla na zahradě a kouřila jednu za druhou. Byla jsem vynervovaná a měla jsem za to, že mi právě skončil život a že odteď bude všechno špatně. Střídalo se to s hroznou bolestí, když jsem se dívala na dítě a věděla, že za to nemůže, my jsme si ho sem přivedli, musíme se o něj postarat a já toho nejsem schopná.“ Veroničiny deprese trvaly deset dní. Nijak jí nepřidávalo, že se o nich mluvilo jen těžko – jak říct svému partnerovi, že nevíte, jestli dítě vůbec chcete?

Moment, kdy deprese skončily, si Veronika pamatuje dodnes. „Sešlo se tehdy víc dobrých věcí. Relativně dobře jsem se vyspala, ráno se povedly nějaké banality – třeba objednat se v dobrém termínu k zubaři. Takhle jsem zvládla asi tři primitivní věci, například dobrou snídani. Začala jsem si říkat: jo, to bude dobrý, to zvládnu. Pak už to bylo každý den lepší.“

Nebojte se říct si o pomoc, říká Veronika v souvislosti se vzpomínkou na deprese. Překonala je díky partnerovi, kamarádkám, rodičům. O pomoci od ostatních mluví i Zuzana (která nechtěla vystupovat pod svým pravým jménem). „Pokud má v prvním měsíci přijít návštěva, ať s sebou dovalí něco dobrého a stará se o vás. Bez kýblu vývaru nikoho nepouštět přes práh.“ Samozřejmě se ukazuje, že já osobně jsem sobec. Před pár týdny jsme navštívili kamarády, kterým se na jaře narodila první dcera. Vývar jsem nepřinesl, zato jsem jim snědl polovinu pekáče s králíkem.

Honza: A co se čeká od tebe? To víš?

Ještě silnější výčitky svědomí z vlastního sobectví ve mně probudí Ondřej, klidně působící inteligentní muž, kterého potkávám v kavárně na Praze 7. Jeho tříletá dcera poslušně žvýká quiche, občas si jde zaskákat kolem vlastní židle, pak zvědavě pokukuje na diktafon, kterým mířím na jejího tátu. Když Ondřej mluví o otcovství, občas cituje různé myslitele, třeba psychoterapeuta Viktora Frankla a jeho kopernikánský obrat: „Neptat se, co já čekám od života, ale co život čeká ode mě. Člověk by měl udělat úkrok stranou a zeptat se – co ode mě očekává rodičovství?“

Ondřej

Ondřej vysvětluje, že otázka je dynamická, odpověď na ni se mění v čase. Svým způsobem mi na ni odpověděli všichni mladí rodičové. Rodičovství od vás čeká, že přečkáte fázi spánkové deprivace, hlukové deprivace, prostě všeho, co podle Vítka až podezřele moc připomíná novodobé metody mučení. Čeká od vás, že budete připravení a ochotní měnit sebe sama, že se zvládnete adaptovat na jakoukoliv situaci, že se nebudete držet svých vlastních koníčků, zvyků i nešvarů jako klíště, říká Honza. Tak nějak se rozumí, že nepolevíte ve vztahu, že když se partner potácí, nenecháte ho v tom. V neposlední řadě byste měli mít na paměti, že dítě bude zrcadlit vaše vlastní chování. „Dítě je dobrý lakmusový papírek na to, aby sis řekl, že se chováš jako dement,“ říká Lucie. „Dítě se bude chovat stejně. Dneska třeba nemám dobrou náladu, takže Heřman taky nemá dobrou náladu. Jsme dva dementi u mě v kuchyni. Dítě je takový bič, který je neustále nad vámi a mrská se v rytmu vašeho chování.“

Dítě je taky něco, co nevymyslíš, tvrdí Honza, když se ho ptám, co ho na rodičovství nejvíc těší. Tu otázku si schovávám nakonec a mám pocit, že pokládat ji ani není třeba. I při nejhorších hororech, které mí respondenti vyprávějí, je někde vzadu pořád slyšet podtón nepopsatelné radosti. Například z toho, že dítě může vypadat identicky jako táta, mít podobné vlastnosti, tvořit alternativní verzi otcova dětství, až jednou udělá něco, co nikdo nečeká, co nikdo neví, odkud se vzalo. „Děti nejsou tabula rasa. Jsou originál, přichází s něčím, co je jenom jejich, to nemohly nikde načerpat!“ vysvětluje nadšeně Honza. „Vidíš někoho, kdo je ti hrozně podobný, ale zároveň úplně jiný.“

Nepředvídatelnost dětí fascinuje i Vítka, který si dopoledne před naší schůzkou spolu s roční dcerou zapařil na poslední desku PJ Harvey. Lucie, odjakživa holka, která se s životem nemaže, se nebojí říct, že dítě je pro ni, jako kdyby z čáranice života někdo udělal hotový obraz. „Zní to jako kýč, ale ten kýč se strašně hezky žije,“ přiznává. Ondra miluje dceřino neustálé „Proč?“, které ho nutí znovu se ptát, jak se hýbe celý svět. Veronika se nemůže nabažit rána, když svého syna probudí a on má radost, že ji vidí. „Takhle šťastný není nikdo na světě. A je to vzájemné,“ říká. Alžběta se před narozením syna bála, že bude na všechno sama, její největší úzkost se přitom převrátila v největší radost. „Máma není nikdy sama,“ uvědomila si.

Marcela

I Marcela, moje partnerka, má pořád společnost, i když zatím jen v břiše. Spolu s nenarozenou dcerou teď chodí po naší čtvrti a hledají třešňové stromy, ze kterých by mohly ujídat. Až přijdu domů, budou už ležet v posteli, unavené z celodenního lovu, z existence obecně. „Poslouchej,“ řekne Marcela a přiloží si mou ruku na břicho. Jindra se navečer vrtí, jako by uvnitř přestavovala nábytek. Když poslouchám, dělá jakože nic.