Dluhy a mizerné příležitosti. Proč mladá generace Američanů nevěří kapitalismu
Mladí Američané přestávají věřit v kapitalismus. Tvrdí to alespoň průzkum provedený Harvardskou univerzitou v dubnu letošního roku. Podle něj je u mladých lidí do 30 let podpora kapitalismu na historickém minimu. Odmítá jej více jak polovina mladých. Celá třetina pak podle svých slov preferuje socialismus, respektive to, co si pod ním představují.
Analytici soudí, že se mladým Američanům vzhledem k jejich zkušenostem není příliš co divit. Myslí si to i Sarah Kendziorová z magazínu Foreign Policy. „Představte si, že je vám 20 let, narodili jste se tedy v roce 1996,“ vybízí Kendziorová. „Bylo vám 5 let, když došlo na teroristické útoky 11. září. Celý život, který si pamatujete, jsou Spojené státy v nějaké válce.“
Když vám bylo 12 let, zkolabovala v roce 2008 globální ekonomika. Po letech siláckých řečí George Bushe mladšího se ukázalo, že jsou Spojené státy slabší, než si všichni byli ochotní připustit. Především nižší a nižší střední vrstva začala rychle upadat. Rodiče této generace přicházeli o práci a leckdy i o střechu nad hlavou.
V roce 2009 sice politici vyhlásili, že se podařilo recesi překonat, ale na těžkostech se toho ve skutečnosti moc nezměnilo. Platy stagnují, nebo přímo klesají, exponenciálně rostou náklady na zdravotní péči a na školné. Zaměstnání na plný pracovní úvazek mnohdy vystřídala prekarizovaná práce. Naděje, že může mladá generace doufat v nekonečný růst, v jaký věřili jejich rodiče, se zcela zhroutila.
Mohlo by se zdát, že cestou z nouze může být studium na univerzitě, vysokoškolské vzdělání totiž vždy bylo zárukou získání dobré práce. Jenže i tady se doba mění. Ti, kdo ze škol vychází, se topí v dluzích způsobených půjčkami na školné, pracují za minimální mzdu nebo se lopotí v neplacených stážích.
Prestižní práci lze sehnat ve městech, kde se ceny nájmů a životních nákladů během desetiletí zčtyřnásobily. Ve městech, kde se nově opuštěná nákupní střediska střídají s dlouho opuštěnými budovami továren. Jako mladý Američan z nižší vrstvy zkrátka před sebou nemáte žádnou obstojnou budoucnost.
Politici včetně prezidenta Obamy se přitom tváří, jako by se nic zásadního nedělo. Zdůrazňují, že nezaměstnanost je přece pouhých 4,7 procenta. Že tato cifra nějak nesedí s realitou, kterou mladí zažívají? To se dá snadno vysvětlit. Vláda totiž počítá jako zaměstnaného každého, kdo pracuje byť jen na částečný úvazek nebo nárazově, i toho, jehož plat se pohybuje pod hranicí chudoby.
Věci, které se generacím jejich rodičů zdály jako samozřejmé – růst mezd, čtyřicetihodinová pracovní doba, odbory, důchody, služební postup, vzájemná loajalita mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem –, jsou stále vzácnější.
Kdysi samozřejmé principy pracovního života, které vybojovalo dělnické hnutí v první polovině 20. století, se nyní zdají být „radikální“. I proto může být kandidát na prezidenta Bernie Sanders, který v podstatě navrhuje obdobu Rooseveltova Nového údělu, vnímán jako socialista vyzývající k revoluci. Život Američanů se změnil natolik, že se banální samozřejmosti, jako je plat, kterým člověk zaplatí účty, možnost vlastnit dům nebo vystudovat, aniž by se člověk po uši zadlužil, zdají být fantaskním luxusem.
Navzdory americkému důrazu na soběstačnost nemá polovina Američanů na svém účtu ani 400 dolarů. Kouzlo Sandersova úspěchu spočívalo právě v tom, že hovořil o problémech, které lidé reálně zažívají a které si většina ostatních politiků snaží nepřipouštět nebo je banalizuje.
Znamená to tedy, že mladí Američané chtějí socialismus a zestátňování soukromého majetku? Není to tak jednoduché, pojmy jako socialismus nebo kapitalismus má totiž jen málokdo přesně definované. Podle Johna Della Volpeho, šéfa harvardského výzkumu, nelze říci, že by z gruntu odmítali kapitalismus jako koncept. To, co odmítají, je jeho praxe, se kterou se po většinu svého života potkávají.
„Žijeme v éře, kdy se znovu bojuje o termíny, které ztratily svůj jasný význam,“ píše Sarah Kendziorová. Všichni tři hlavní kandidáti na amerického prezidenta – Sanders, Trump i Clintonová – se v mnoha případech označovali jako bojovníci proti současnému establishmentu. To je dost bizarní pozice v případě dvou kariérních politiků a jednoho miliardáře.
Slovo neoliberál přestalo být popisem zastánce specifického ekonomicko-politického uspořádání a stalo se urážkou. Díky Trumpovi se do amerického politického slovníku vrátil výraz fašista. A právě v tomto zmatení pojmů se odehrává debata o tom, zda mladí Američané podporují kapitalismus či socialismus. Jenže ve zmiňovaném průzkumu mohli zaškrtávat i další odpovědi, ke kterým se hlásí. Jako patriotismus, feminismus nebo progresivismus. Žádná kategorie ale nebyla nijak definována. Nejčastěji ovšem zaškrtávali patriotismus.
O vztahu mladých Američanů k ideologiím nám tedy takový průzkum neřekne de facto vůbec nic. Vyplývá z něj ale něco jiného. Fakt, že mladí jsou proti současnému statusu quo. I takovou informaci ale můžeme získat jednodušeji. „Stačí se podívat na stav jejich bankovního konta, na práci, kterou dělají, na dluhy, které mají, a na příležitosti, po nichž touží a které jim jsou upírány,“ shrnuje Sarah Kendziorová důvody rozhořčení nastupující generace Američanů.
Poslechněte si celý výběr z médií Radia Wave.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
