Do vesmíru místo něj letěla panenka. Oldřich Pelčák, kosmonaut, který zůstal na zemi

Je v ní panenka a pár rukavic. Patřily ke skafandru kosmonauta Vladimíra Remka, jediného Čecha, který se podíval do vesmíru. I Oldřich Pelčák mohl vyprávět o výpravě na oběžnou dráhu. Místo něj letěla ale panenka.

„Ta panenka už je taková ošahaná. Ale potvrzuju, že sedm dnů létala v kosmické lodi Sojuz 28 rychlostí osm kilometrů za vteřinu kolem zeměkoule na výšce 350 kilometrů,“ vypráví s pýchou Pelčák. Nad jeho hlavou visí police přeplněné knížkami o kosmonautice: Vesmírné ostrovy, Kosmické civilizace, Smrt číhá mezi hvězdami. Ze skříně ještě vytahuje modrou mikinu s logem Interkosmosu, sovětského vesmírného programu, po které by dneska zatoužil každý hipster. Pelčák tuhle mikinu nosil před čtyřiceti lety, když byl na kosmonautickém výcviku v sovětském vesmírném městečku a připravoval se na svou cestu na oběžnou dráhu. Že nepoletí, se dozvěděl čtyři dny před startem.

Vladimír Remek a Oldřich Pelčák|foto: Archiv Oldřicha Pelčáka

Nemůžete jenom čučet z okýnka

„Když se ten ortel vyřkne a vy jste ten druhý, zamrzí to. Takovýho úsilí, a nakonec nic,“ přiznává Pelčák u stolu v kuchyni, kde na vesmír už není místo. Oldřichova manželka tu má vitríny s keramikou, pan Pelčák zase sbírku korbelů, které v hospodách dostává za svoje historky z Hvězdného městečka. Jenom jednou je poznat, jak charismatického důchodce a bývalého vojenského pilota trápí, že musel před čtyřiceti lety zůstat na zemi, zatímco do vesmíru vyletěl jeho kolega Vladimír Remek. „Nepamatuju si, co mi říkal před odletem. Nevím. Neříkal nic,“ říká Pelčák, ale hned se opravuje naučenou větou, kterou opakuje všem, co se ho ptají. „Řeknu vám to jinak. Byli jsme na vojně. Padlo rozhodnutí z Prahy, že poletí Remek. Člověka to mrzí, ale takový je život.“

Ani když mluví o vesmíru, nenechá se rozhodit z vojenské disciplíny. „Oběh kolem Země trvá hodinu a půl. Musíte si uvědomit, že máte taky pracovat, nemůžete jenom čučet z okýnka,“ říká Pelčák, když se ho ptám, jestli se těšil na pohled na svítící megalopole z oběžné dráhy. V Sojuzu by měl pevný program. Osm hodin spánku, pak siréna volající ke snídani a do práce. „Otevřete konzervu, dáte si teplý kafe a pak vás už čekají jenom odborné pokusy, těch je halda. Občas se podíváte z okénka, když víte, že se blíží Praha.“ Odpoledne přicházejí televizní reportáže, jejichž nacvičování prý podcenili. „Spousta lidí mi říkalo: vždyť Remek ani neumí mluvit. A vy se divíte? Všechno probíhá v ruštině, najednou máte na oko kamery ve vesmíru spustit česky,“ vysvětluje pobaveně Pelčák, který při kosmonautickém výcviku zkoušel přistání na mořské hladině, pobývání ve stavu beztíže i přežití v divočině. I se svou rodinou tehdy bydlel v Hvězdném městečku, prý docela obyčejném místě s restauracemi, obchody a kiny, výjimečném pouze tím, že bylo obehnané plotem a hlídané armádou.

Z archivu Oldřicha Pelčáka|foto: Archiv Oldřicha Pelčáka

Špinavý trička

Dnes bydlí Oldřich Pelčák na kraji pražského satelitu. Klid tu ruší jenom v dálce projíždějící rychlíky na koridoru mezi Prahou a Kolínem. Nad vilkami taky občas proletí letadlo, které tu provádí cvičný okruh, to se pilot Pelčák vždycky podívá. Když v noci vidí padat hvězdu, nic si nepřeje. Představuje si, že na oběžné dráze shořel odpadkový kontejner z vesmírné stanice. Obaly od potravin, obsah záchodu i špinavá trička kosmonautů, kteří si tam nahoře nemají kde vyprat.  

O kosmonautech, kteří nikdy neodletěli, ale i o prvních průkopnících vesmírného objevování se můžete dočíst v knize Stanislava Kužela, Kosmonauti nula. Právě vyšla v nakladatelství Radioservis.