Dobří agitátoři se vracejí

Je zvláštní, jak se této hudbě v Čechách daří. Skupiny, které staví na kontrastu mezi tradiční lidovou hudbou vzdálených národů a chemicko-tanečními kompozicemi, se k nám stále vrací a vrací a my se jich nemůžeme nabažit. Tribal Drift, kteří jinde ve světě docela zapadli (a ne proto, že by byli špatní) si Čechy tak oblíbili, že tu jeden čas koncertovali snad každý pátek. Dokonce vyšla živá deska z pražského Roxy. Natasha Atlas nebo Transglobal Underground sem jezdí každou chvilku a v Akropoli se stále objevují nové a nové skupiny pohrávající si s hudebním folklórem exotických krajů. Asian Dub Foundation také nepřijeli poprvé a o tom, že se jim tu líbí, svědčilo i neustálé děkování plné Roxy a dokonce i úvodní pozdrav v češtině. Od minulé návštěvy ale prodělali několik změn. Tou hlavní byli dva MC, kteří neustále drželi publikum pod tlakem. Lidé sice vůbec nevěděli, ani nemohli vědět, o čem že všechny ty politické texty a proklamace jsou, ale tvářili se, jako by dali za ADF ruku do ohně. Jakou má sílu jejich sdělení bez pochopení textů? Chtělo by se říci, že poloviční, ale do rytmu hopsající stovky spokojených lidí dokazují, že ADF nemusíte rozumět, abyste je měli rádi. Na druhou stranu, kdyby jim všichni rozuměli, bylo by také plno? Netroufám si tipovat. A když celý klub skákal se zatnutou pěsí a křičel Free Satpal Ram , nevěřím tomu, že by alespoň čtvrtina klubu věděla, o co přesně jde. Naštěstí pro nás, Asian Dub Foundation se dokáží nejen pořádně rozčílit nad uspořádáním světa, ale umí také předvést výbornou show a odehrát skutečně energický koncert. Zajímalo by mě, jestli se smířili s tím, že jazyková bariéra znemožňuje lidem předat velmi podstatnou část toho, co jim chtějí sdělit, a spokojí se s vlastním dobrým svědomím, že udělali maximum.

Asian Dub Foundation|foto: Tomáš Martinek

Vždy, když se dvojice raperů odmlčela do šatny, zbytek to táhl dál. Bylo znát, že hlasy chvílemi chybí. Přestože jim nerozumíme, dodávají instrumentálním základům na živosti, protože i jejich pouhá rytmická a intonační rovina působila jako ohromná vzpruha. Ale ať už čistě instrumentálně, nebo s rapery, chvílemi už vůbec nešlo o taneční hudbu. Elektronika byla upozaděna, chvílemi dokonce skoro potlačena a vše stálo jen na čistě akustickém řádění. To není myšleno jako výtka, spíše jako zajímavost. V podstatě punkové figury pak po chvilce ustupují do pozadí, basové linky se z rázných a řízných stávají houpavě vláčnými, dubovému spodku se uzpůsobují i bicí, kytara i rapeři a parket, který se ještě před chvilkou zmítal v rázných návalech hlukových stěn, se teď spokojeně pohupuje. Všechno to drží pohromadě, ať už jsou změny v náladách i stylové orientaci jakékoli, vždy jsou dělány velmi postupně, nenápadně, nenásilně a především skrze stále stejné nástroje. Stejný zvuk a atmosféra, stále obměňovaná a stále hodnotná. A když už jsem cítil, že tento systém mi dal vše, co mohl, aniž by ADF nezačali nudit, přidali ještě poslední písničku a odešli. Včas. Odolali prosení davů a zmizeli v zákulisí. A umět odejít včas a poznat, kdy by dále jen rozmnělňovali již dosažené, to je také umění. Takže, ačkoli se jim příliš nepodařilo politicky nás zasáhnout, nebyl to rozhodně zbytečný koncert. Možná právě proto, že přesně nerozumíme tomu, co nám chtějí sdělit, si můžeme jejich hudbu vychutnat po svém.

Asian Dub Foundation|foto: Tomáš Martinek