Dobývání Arktidy je symbolem lidského egoismu, říká skotská malířka Georgia Rose Murray

18. říjen 2016
03726470.jpeg

„Dnes jsem zjistila, že se do tohoto místa zamilovávám. To světlo, prostor, atmosféra a neustálý údiv nad tím, jak si jsou lidé, arktické bytosti a příroda rovní a respektují se,“ píše ve svém internetovém deníku ze stáže na Špicberkách osmadvacetiletá skotská malířka Georgia Rose Murray. Skoro celý srpen pobývala na tamní výzkumné stanici Centra polární ekologie Jihočeské univerzity, aby čerpala inspiraci a znalosti o nejsevernějším místě světa. „Chtěla jsem vnímat obrovský volný prostor okolo sebe, mít bližší kontakt s nebem a energiemi, které ovlivňují celý vesmír,“ popisuje v rozhovoru. Svoje obrazy poprvé odhalí na pražském Arktickém summitu v březnu příštího roku.

Proč jste se rozhodla zkoumat Arktidu a jak souvisí vaše umění s jejími environmentálními problémy?
Můj projekt se týká konzervace Arktidy a obecných ekologických problémů. Snáze si je uvědomíte právě na severním pólu – zdejší prostředí je stále stoprocentně přirozené. Najdeme tam jen pár obydlených míst, největší město Longyearbyen má 2 500 obyvatel. Zbytek jsou národní parky, kde nikdo nežije. V zimě jsou plné ledu a v létě tam najdeme tundru s nádhernými divokými květinami. Bohužel kvůli změnám klimatu už některá zvířata skoro vyhynula. Lidé žijící na severním pólu vám dosvědčí, že jich je každý rok míň a míň, což je velmi smutné. Například polární kachna může hnízdit jen ve velmi chladných arktických místech, o která oteplováním přichází, a nahrazují ji jiní ptáci. Velmi silné pro mě bylo, když jsem stála v Longyearbyenu na mostě nad řekou, jejíž proud byl neuvěřitelně silný, a najednou mi došlo, že takhle prostě roztává ledovec. Pokud se zima ještě zkrátí, nebude mít ledovec čas znovu narůst. Každý rok se zmenšuje, řekou proudí do oceánu víc vody a hladina moře se zvyšuje.

Chcete na klimatické změny upozornit skrze obrazy?
Ano. Všechny tyto poznatky a zkušenosti se filtrují do mého umění a do jazyka, který v něm používám. Na Špicberkách jsem vytvořila spoustu malých obrazů, ale také dlouhou, sedmimetrovou malbu krajiny – je na ní například zátoka Petunia –, kterou jsem dělala celý den. Výzkumná stanice, kde jsem bydlela, leží dál od města, takže se mi tam skvěle pozorovalo okolí. Ve Skotsku dodělávám další velké malby a pracuji i s velkými dřevěnými povrchy. Poprvé bych celý projekt měla vystavovat v Praze v březnu na Arktickém týdenním summitu, kde mám hovořit o své zkušenosti ze Špicberků.

03726471.jpeg

Bydlela jste na výzkumné stanici Centra polární ekologie Jihočeské univerzity. Jak vás přítomnost českých vědců a mise ovlivnila?
Přesně takový zážitek jsem si přála, když jsme pobyt plánovala. Chtěla jsem zkoumat atmosféru a vizuálnost Arktidy, ale také k tomu získat všechny dostupné vědecké informace o klimatických a ekologických změnách, které ovlivňují celý svět. Pracovat s českými vědci pro mě bylo v tomto směru velmi obohacující, dozvěděla jsem se toho spoustu o geologii a biologii Arktidy. Strávili jsme spolu až jedenáct hodin denně v terénu, kdy jsme běhali po horách, brodili se přes řeky a chodili hlubokým sněhem. Máme za sebou opravdu dlouhé konverzace.

Vedoucí Centra polární ekologie docent Elster mě překvapil svým pozitivním přístupem k obydlování Arktidy nebo těžbě. S jakým pocitem jste odjížděla vy?
Určitě jsem tam přijela s většími obavami, než se kterými jsme odjížděla. Pozitivní přístup pana Elstera je neuvěřitelný. Jeho názory i výzkum stavu Arktidy velmi pomohou. Bere to tak, že se musíme umět vypořádat s čímkoliv na světě a že se nám to podaří.

Věnovala jste se malbě a kresbě krajiny během polárního dne. Jak jste to vnímala jako umělkyně a jako člověk?
Čtyřiadvacetihodinové dny jsou osvěžující a vzrušující zážitek. Maluju krajinu, a proto chodím tvořit ven se skicákem, tužkou i barvami a dělám hodně náčrtů. Kreslila jsem stejně i během polární noci na Islandu a pobyt na Špicberkách byl dokonalý protipól. Ve Skotsku jsme na málo světla zvyklí, na to neustálé stmívání, kdy se nálada celého prostředí změní, protože zapadá slunce. Ovlivňuje to náš biorytmus. Bylo velmi zajímavé mít úplně opačný zážitek, kdy slunce neustále zůstává nad vámi a obkružuje vás. Mohla jsem tak klidně malovat o půlnoci na pláži a musela jsem si na to vzít sluneční brýle. Neustálé přirozené světlo na mě jako na člověka působilo povznášivě. Získávám z něj endorfiny a cítila jsem se zdravě a plná energie. Byla jsem velmi smutná, že se musím vrátit zase do Skotska, kde se na konci srpna zkracovaly dny. V deset hodin večer byla najednou úplná tma a nebe plné hvězd.

Jak se vám během polárního dne spalo?
Různě. Někdy jsem už ležela v pyžamu v posteli a podívala jsem se z okna a viděla nádherné světlo. Popadla jsem skicák a běžela ven malovat přes noc. Pak jsem byla hodně unavená. Po několika týdnech jsem si ale zvykla pravidelně odpočívat během noci a pracovat ve dne.

03726472.jpeg

Vybavíte si nejmylnější představu o severním pólu?
Když jsem byla mladší, tak jsem si naivně myslela, že severní pól je špička světa vždycky pokrytá ledem. Pravda je, že čtyři měsíce v roce je severní pól vlastně jenom taková tečka v moři a můžete se k němu dostat lodí nebo helikoptérou. Potom zamrzne do úplné roviny, nikde nevidíte žádné hory. Je to velmi opuštěné a tiché místo a není na něm nic dramatického. Je výjimečné svou samotou.

I Arktidu začíná ovládat turistický ruch. Ničí tuto specifickou samotu nějak výrazně už nyní?
V létě turisté Špicberky vyhledávají a místní komunity se toho samozřejmě snaží využívat a vydělávají na tom peníze. Přijde mi to velmi smutné. Přítomnost většího počtu lidí totiž místní krajinu opravdu ovlivňuje. Mořem například jezdí mnohem více turistických lodí, a tím se vody znečišťují. Hodně turistů si půjčuje vozidla, kterými se projíždí tundrou, a ptáci pak nemohou tak snadno hnízdit. Na severním pólu se také nově pořádá maraton. Přihláška stojí asi třicet pět tisíc dolarů a lidé prostě běhají dokola. Všude stojí strážci s puškami, kdyby se náhodou objevili polární medvědi. Vidím v tom hroznou symboliku lidského egoismu. Na světě najdeme tolik míst, kde se dá pohodlně maraton běžet, proč to potřebujeme dělat na tomhle speciálním místě, které není naše a měli bychom ho chránit pro živočichy, již na něm žijí? Třeba lední medvědi.

03726473.jpeg

Podle odborníků je pravděpodobné, že za třicet let Arktidu lidé obydlí. Dokážete si představit, že z Longyearbyenu bude klasické velkoměsto?
Osobně si myslím, že by to mělo devastující účinek. Nedokážu si představit, jak transcendentní krásu Arktidy ničí lidé, kteří tam chtějí vytvořit civilizaci. Jak už jsem řekla u příkladu s maratonem – každý, kdo na toto místo jede, musí vědět, že za sebou nechá stopu.

Vaše obrazy z Arktidy nejsou antropocentrické, opravdu se soustředíte na krajinu. Ovšem vaše předchozí tvorba lidi zobrazuje, proč jste se jim tady vyhnula?
Krajina je všechno, co nyní chci vnímat. Lidé se do mých obrazů dostávají, jen pokud mi pomohou komunikovat nějaké poselství. Na severskou krajinu, na její mystiku a magnetismus, který v ní lidé cítí, se soustředím několik posledních let. Je pro mě velmi důležité vnímat opak civilizace založené na lidech. Chápat obrovský volný prostor okolo sebe, mít bližší kontakt s nebem a energiemi, které ovlivňují celý vesmír. Můj projekt se soustředí na krajinu, protože má zobrazit něco mnohem většího, než je člověk.

Další články autora