Domy, které měly měnit společnost

16. říjen 2013

Architektura, která změní fungování lidské společnosti. Tak měly fungovat dva československé kolektivní domy. Jeden vyrostl ve Zlíně a druhý v Litvínově. Jejich obyvatelé měli trávit co nejmíň času ve svých bytech a většinu činností měli provozovat kolektivně ve společných prostorech. Tím se měl utužovat kolektiv a měla vznikat větší soudržnost. V koldomech proto byly společné jídelny, prádelny, čítárny, dílny, tělocvičny, hřiště, nebo dokonce fotokomory pro amatérské fotografy.

Oba československé kolektivní domy se začaly stavět po druhé světové válce, ale myšlenka kolektivního bydlení se v Československu objevila už mnohem dřív. Počátkem století zaujala Tomáše Garrigua Masaryka. „Masaryk hodně sledoval debaty amerických feministek. Ty ve své době přišly s nápadem, že rovnoprávnosti žen překáží tzv. dvojí směna. Ženy chodily do práce a zároveň se doma musely starat o domácnost. Řešením by byly domy, kde by se o vaření, úklid a hlídání dětí staral někdo jiný. Masaryka taková myšlenka domů se službami zaujala a přinesl ji do intelektuálních kruhů u nás,“ vysvětluje historik architektury Hubert Guzik, který na téma kolektivního bydlení píše knihu.

O stavbě kolektivního domu v Praze uvažovala už v roce 1918 první česká žena-architektka Milada Pavlíková. Zažádala dokonce o finanční podporu pro svůj záměr magistrát hlavního města Prahy. Nicméně její plán nevyšel, a tak se první kolektivní dům začal stavět až po skončení druhé světové války. „Firma Baťa přišla s nápadem kolektivního bydlení během druhé světové války. Válka znamenala rozpad tradičních společenských struktur a autorit. Přinesla lidem spoustu nejistoty a firma chtěla v zaměstnancích podpořit solidaritu a soudržnost. K tomu mělo přispět právě kolektivní bydlení,“ vysvětluje Guzik, že koldomy rozhodně nebyly komunistický vynález.

Podpořit pospolitost zaměstnaneckého kolektivu měl i největší československý koldům v Litvínově. Začal se stavět ještě před únorovým komunistickým pučem, ale dokončen byl až na konci 50. let. Záhy se ale ukázalo, že architektura ani společně strávený čas lidskou přirozenost nezmění. Lidé si chtěli číst v klidu sami doma, a ne ve společné čítárně. Chtěli večeřet u rodinného stolu, a ne v obří jídelně. Třeba společné stravování se tak kvůli malému zájmu obyvatel stalo velmi rychle nerentabilní a třeba ve zlínském koldomě záhy společnou menzu předělali na obyčejnou restauraci s výčepem. Ani kapacita společných kluboven nebyla využitá, a proto je nakonec koldomy pronajímaly externím zájemcům. Kolektivní domy tak nakonec fungovaly jako obyčejné bytové domy a myšlenka kolektivního bydlení zůstala pouze v říši utopie.

Spustit audio