Drony a hry: Digitální strach pod modrým nebem

Moderní bezpilotní letouny jsou s námi od válek na Balkáně a vyzbrojovat naváděnými raketami je Američané začali po roce 2000. Dnes už sice drony patří do stálé výbavy bohatých armád, přesto je jejich používání pořád kontroverzní téma. A tahle vášnivá diskuze se odráží i ve videohrách, v jejichž historii najdeme i docela velké množství otevřeně politických titulů. Je to navíc logické, protože styčných ploch mezi moderní válkou a videohrou je celá řada – od faktu, že schopnosti nabyté před Xboxem jsou pro uchazeče o místo pilota dronu výhodou, po zjevnou podobnost rozhraní bezpilotních letounů a počítačových her.

„Nemůžu říct, kam letím, ale rýmuje se to s Talibanem!“ Tak zní jedna z vět, které můžete odpovědět své zvědavé manželce ve hře Unmanned od studia La Mollenindustra. Její autoři si zkusili představit, jak asi může vypadat den v životě pilota dronu, a vznikla drobná adventura, která odhaluje víc než leckterý kritický článek. Co odpovíte synovi, který se vás při společné seanci před Xboxem zeptá, jestli v práci taky cheatujete? Skuteční piloti dronů přitom bojují s pocitem hanby, když střílí na nepřátele z bezpečí vojenských základen. Unmanned se tak během pár úrovní stíhá dotknout řady problémů, které dronovou válku obestírají. Od diskuze, jestli by piloti měli dostávat taky medaile za zásluhy, přes pochyby o správné identifikaci cílů po naznačenou úzkost, kterou si ti, co s drony létají, od kniplů a obrazovek často odnášejí.

Jiným směrem se vydala online hra / interaktivní instalace Killbox, ve které si nejdříve zahrajete na pilota dronu a pak na jeho oběť. Dílo vzniklé díky společnému úsilí amerického umělce a aktivisty Josepha DeLappa a třech skotských vývojářů v celé jeho nahotě vykresluje dualitu vztahu mezi dronem a jeho cílem. „Pilot má absolutní moc, ale žádnou svobodu, vesničan absolutní svobodu, ale žádnou moc,“ píše o Killbox magazín Killscreen. Zatímco v druhé části hry můžete svobodně běhat stylizovanou vesnicí a v živém světě interagovat s ostatními, v roli pilota jste vázáni vojenskými rozkazy a bez ohledu na to, jakkoliv dlouho se rozhodnete tečky na obrazovce sledovat, nakonec je odpálení rakety Hellfire nevyhnutelné. Díky zoomovacím kamerám máte pocit, že vidíte všechny detaily, ale až druhá hra z pozice cíle ukáže, že mezi stromy, za hranicemi rozlišení kamer, jsou další civilisté. Killbox tak i přiznaně poukazuje na fakt, že dronové válčení s sebou nese značné ztráty na civilních životech, a to navzdory armádnímu PR, které mluví o chirurgicky přesném vedení války.

Ze hry Killbox|foto: Joseph DeLappe

Celá problematika armádních bezpilotních letounů je samozřejmě složitější. Přesto ale výše zmíněné hry nabízí plastičtější obrazy než zjednodušené reprezentace dronů v mainstreamových titulech, přičemž díky interaktivitě, vlastní hernímu médiu dokážou být bezprostřednější než sto grafů. Pocit strachu z blížícího se nebezpečí, jaký můžete při hraní Killboxu zažít, samozřejmě nelze s utrpením skutečných lidí srovnávat. Ale líp pak pochopíte, jak se cítí děti, které se bojí modré oblohy.