Druhá strana naděje z jukeboxu. Aki Kaurismäki ve filmech používá hudbu tam, kde slova nestačí

6. prosinec 2017
Z filmu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku

„Nové desky jsem si nekoupil přes dvacet let,“ prohlásil finský režisér Aki Kaurismäki v letošním rozhovoru pro deník The Guardian. Rokenrolová hudba hraje v jeho filmech stejně zásadní roli jako herci, doříkává za ně, co sami nezmůžou. A soundtracky sdílí s Kaurismäkiho filmy univerzální témata o lásce a hledání místa ve světě, který nepřeje outsiderům. A ta jen tak nezestárnou.

Letošní film Akiho Kaurismäkiho s názvem Druhá strana naděje, který vyhrál v Berlíně hlavní cenu za režii, uvádí píseň Oi Mutsi Mutsi od zapomenutého finského zpěváka Tuomari Nurmia ze 70. let. Starý podomní obchodník s košilemi odchází od své manželky alkoholičky, nasedá do svého nablýskaného amerického auta Checker Taxi a ulehá na lůžko v hotelu. Není to jediné drama, které se tu noc odehrává. Do Helsinek přijíždí syrský uprchlík Khaled, hned druhý den ráno prochází kolem nádraží a potkává Nurmia, jak buskeří na ulici, a zmíněnou skladbu si dozpívá sám s podomácku vyrobenou kytarou.

Je to trik, který Kaurismäki používá často skladby ve svých filmech nechává zaznít celé. Song začne v baru u piva, jako byste seděli u stolu s hrdiny, a posléze je slyšet zastřeně, když si postavy dávají venku cigaretu. Kaurismäki hudbu používá s úctou k jejím autorům. A svých oblíbenců má jenom několik. Nerad je střídá, stejně jako své herce, umí ale udělat výjimku, když si to žádá situace.

Aki Kaurismäki

Hudba v jeho filmech hraje v barech, na diskotékách, v bistrech ty režisér miluje, stejně jako přístavy, a je jedno, jestli leží v Helsinkách, nebo ve Francii. Písně jsou často tím posledním, čeho se mohou Kaurismäkiho hrdinové z nejnižších společenských tříd chytit v boji s byrokracií, rutinou, odcizením, zaměstnavatelem a vnuceným statusem – představují naději a dodávají jim odvahu.

Když slova nestačí 

Je to americká klasika Cool Little Car od Johna Lee Hookera, která dobře ladí s Kaurismäkiho oblíbenými cadillaky. Hraje při jízdě autem v dadaistickém snímku Calamari Union z roku 1985 filmová alegorie o nesnadné cestě za vysněným životním ideálem vypraví o skupině chlápků snažících se dostat z centra Helsinek do bohaté a zaslíbené městské části Eira. A je to přitom finský cover písně My Heart Must Do the Crying od britských The Renegades, kteří byli ve Finsku populární asi jako The Beatles. „I když jsem uvnitř zraněný, nikdy to nepřiznám, mám svoji hrdost,“ zpívá se v songu ze starého tranzistoru na pláži ve filmu Stíny v ráji z roku 1986, když popelář Nikander (ztvárněný Mattim Pellonpää) mlčky sedí s prodavačkou Ilonou (hranou Kati Outinen) potom, co ji vyhodili z práce a ona ukradla šéfovi pokladničku s tržbou. Písně ve filmech Akiho Kaurismäkiho plní dvojí funkci – buď dotváří atmosféru a říkají, co je divákovi jasné, nebo jsou vnitřním dialogem, který Kaurismäkiho postavy nepodstupují, a pomáhají nacházet slova pro emoce, které v intimních chvílích scházejí, protože jeho hrdinové nechtějí přijít o svoji drsnou tvář. A moc toho nenamluví.

 

„Evropský Jim Jarmusch“, jak se o finském režisérovi někdy mluví, miluje živá vystoupení. Koncert nemusí mít výraznější roli v příběhu, jako záblesk světlejšího zítřku s písní Burning Lights v Najal jsem si vraha z roku 1990. Song odzpívá živě Joe Strummer z The Clash v jednom londýnském baru, kde číhá bývalý úředník Henri Boulanger, aby odvolal zabijáky, které si objednal sám na sebe, protože neměl na to, vzít si život sám. Často jsou koncerty součástí příběhu jako v Muži bez minulosti z roku 2002, kde přichází chlápek s vizáží Johnnyho Cashe do Helsinek za prací svářeče, ale po příjezdu ho brutálně zmlátí tři chuligáni (později se do Kaurismäkiho filmů několikrát vrátí) a on ztratí paměť stane se z něj bezdomovec a ujme se ho komunita usídlená v kontejnerech v přístavišti. Do svého nového obydlí, které sloužilo dřív pro lodní přepravu, si hned po matraci na spaní pořídí starý jukebox a díky němu seznámí s ďábelským rokenrolem kapelu z místní pobočky Armády spásy, zvyklou na pobožné písně. Vše vyvrcholí skromným koncertem v docích a ze svářeče se stane alespoň na chvíli manažer kapely.

Možná jsou to režisérovy nenaplněné touhy, motiv manažera totiž využil už dříve a několikrát potom. „Máte rokenrol? Můžu si ho koupit?“ ptá se neznale a nesměle podivín (hraný Mattim Pellonpää) v mohutném kožichu, když přemýšlí o novém směru svých hudebních chráněnců stereotypně vyobrazený Fin stojí v jednom newyorském obchodu s deskami, nedaleko slavného klubu CBGB, kde vystupovali všichni, od Patti Smith po Talking Heads. Jde o scénku z trochu samostatné kapitoly Kaurismäkiho kariéry, filmu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku z roku 1989. Tady filmař natočil svoji vlastní verzi slavných Blues Brothers. Kontinentem ovšem nekočuje bratrská dvojice soulových a bluesových revivalistů, ale bizarní (a věřte, že je ještě o trochu bizarnější, než si dovedete představit) finská kapela, která přehrává staré rockové šlágry. Snímek, kde se na chvíli mihne i americký režisér Jim Jarmusch, proslavil početnou skupinu v Německu a Japonsku.

Nebylo to naposledy, co Kaurismäki probudil zájem o zapomenuté zpěváky. Ve svém zatím předposledním filmu Le Havre z roku 2011 uspořádá hlavní hrdina, čistič bot Marcel Marx, benefiční koncert, aby zachránil třináctiletého afrického uprchlíka před policií a deportací vystoupení odehraje místní rocková legenda Little Bob.

Všechna hudba ať je to rokenrol, blues, finský folk, nebo Čajkovského symfonie jako podkres má v Kaurismäkiho filmech jedno společné, je nostalgická, nevypovídá nic o konkrétním čase, kdy se snímek odehrává. Když nejde o živý koncert, hudba hraje ze starých rádií nebo desek nalezených v odpadkových koších. Je zapomenutá, ale vypráví o něčem, co je platné v každé době.

Jeden příběh

Kaurismäki jakoby na plátně zastavil čas přispívají k tomu všechny výrazové prvky, od hudby po nastínění záběrů. Zároveň se sem s posledními dvěma filmy dostalo bytostně aktuální téma a tím je uprchlická krize. A tři chuligáni známí z předchozích snímků už v letošní Druhé straně naděje nejsou obyčejní násilníci, kteří chtějí zapálit uprchlíka z Aleppa Khaleda. Mají konkrétní jména jsou napsaná na zádech jejich kožených bund: Liberation Army Finland. Což je nacionalistická skupina podobná Slovenské pospolitosti Mariana Kotleby.

„K aktuálním problémům a k tématu uprchlíků mě donutila finská vláda. Dotlačili mě k tomu tím, jak neslušně se chovali. Když přišli uprchlíci do Finska, Norska či Švédska, lidé k nim byli vlídní. Ale finská vláda se jich snažila zbavit, jak jen to šlo. A to není správné,“ řekl v letošním rozhovoru pro Hospodářské noviny Kaurismäki. Podle svých slov vypráví celý život ten stejný příběh o solidaritě a o tom, jak lidé postavení ve společnosti nejníže jednají ve skutečnosti nejférověji, bez postranních úmyslů a kliček. „Život bez solidarity neznamená nic. Jen prázdný zvuk v prázdné sklenici.“ A proto, i když si už přes dvacet let nekoupil novou desku, otevřel se finský režisér i jiným hudebním vlivům. Jako když Khaled hraje den před deportací do Sýrie v detenčním centru pro uprchlíky na buzuk, arabský strunný nástroj. Aki Kaurismäki pustil do tradičních barů a bister s bytostně finským kouzlem ty, které jinde odmítají a nechal je ve svých filmech hrát jejich hudbu.

Další články autora