Dům bláznů: touha (ne)žít

A traumata mají i ti, kteří jim mají pomoci tmu uvnitř osvětlit, dát jí jméno a postavit se jí tváří v tvář. Dům bláznů norské filmařky Evy Isaksen je laskavou výpovědí o depresích, beznaději, touze nebýt, zmizet, rozplynout se v nenávratnu.

Stejnojmenná adaptace románu norské „královny detektivek" Karin Fossum vtáhne už svou nekompromisně subjektivní úvodní pasáží, v níž se psychotická vizuální koláž snoubí s působivě zosobnělou kamerou, jež jakoby diváka vtahovala do zraněné Aininy mysli. Právě momenty, kdy Isaksen situuje perspektivu vyprávění do hrdinčina nitra, jsou nesmírně působivé a výrazně určují ráz snímku. Příběh skupiny chovanců a jejich terapeutů popisuje nezkrotnou touhu odejít ze života a proti ní působící snahu najít v něm smysl, dát bolesti tvar a začlenit se mezi ty, kteří s ní dovedou existovat. Zároveň je ale prodchnutý laskavým humorem, který s citlivostí obnažuje sociální vztahy a buduje zvláštní atmosféru smíření - jakoby počínání chovanců psychiatrické léčebny bylo hyperbolou každodenních strastí a slastí nás „normálních".

Z filmu Loď bláznů |foto: Press kit

Postavy bloumají mezi temnotou uvnitř a záblesky naděje ve všedním životě léčebny. Aina touží zemřít a volí ke smrti poněkud složité cesty, jakoby doufala, že na nich najde alespoň torzo smyslu. Pozoruhodná norská herečka Ingrid Bolsř Berdal připomene Sigourney Weaver nejen svou ostře řezanou tváří - i ona dokáže pracovat s minimalistickým detailem mimiky a šířit kolem sebe auru mateřské tvrdosti. Více než zdatně ji sekunduje Fridtjov Sĺheim v roli Odina, cynického psychiatra a chovance v jedné osobě. Jeho uhrančivé sebevražedné našeptávání i racionální reflexe psychického stavu sebe i svého okolí jsou pro Dům bláznů z velké části nosné.

Dům bláznů dovede být svým skromným způsobem působivý a nesmírně humorný, třeba když pointuje situaci tak bizarní, jakou je parta labilních chovanců v luxusní restauraci. Má však i svou temnou stránku, a to místy neúnosně knižní dialogy a přemoudřelé proklamace, které úplně zbytečně obrušují hroty tomu, co režisérka bez křeče dokáže sdělit mezi řádky. A konečně - touha po dramatické katarzi je přehnaná a zbytečně vyšinuje snímek z jinak velmi autentického rámce. Je v ní porce teatrality, kterou jinak svérázný a hořkosladký Dům bláznů k životu opravdu nepotřebuje.

Z filmu Loď bláznů |foto: Press kit

Ačkoli jeho záběr není záběrem zkušeného psychoanalytika, terapeutické účinky má nesporné. Civilním a milým tónem vypráví o věcech, které ukrýváme v sobě a nedokážeme jim dát tvar. Závěrečný záběr na hrdinčinu tvář částečně zalitou sluncem je výřečný: všichni máme své slunné a své temné dny. Dům bláznů leží někde mezi nimi.

Hodnocení: 80%

Dům bláznů (De Gales Hus, Norsko 2008); uváděno v rámci Severského filmového podzimu