Eco, Praha a staronové kon/inspirace

Kniha Pražský hřbitov točící se okolo známých Protokolů sionských mudrců a skrytých dějin Evropy 19. století vyvolávala spekulace a dohady ještě před svým vydáním a opět představuje Eca v podobě schopného mystifikátora a autora, který snad nejdovedněji v současné literatuře dokáže spojovat vysoké s nízkým.

Umberto Eco má k Praze zvláštní vztah – poprvé navštívil matičku měst v roce 1968 a byl očitým svědkem sovětské invaze do země. Zmínku o tom nalezneme v předmluvě k jeho prvnímu románu Jméno růže, která byla v době vydání v některých zemích cenzurována – a tak trochu symbolicky se k Praze vrátil i ve své zatím poslední knize Pražský hřbitov, která právě po světě trhá rekordy prodejnosti. Čím to, že jsou obtížné a složitě strukturované knihy italského filozofa a profesora sémiotiky tak populární?

Jedním z důvodů jistě bude autorova pečlivost – prací na knize, která zahrnuje detailní studium historických pramenů a reálií, stráví Eco většinou několik let. Pro psaní historických románů má také velmi nezbytnou průpravu – je držitelem doktorátu ze středověké filozofie a literatury – většího odborníka na dílo Tomáše Akvinského abyste pohledali. Jeho fascinace středověkým světem a smýšlením postaveným na specifické symbolice také vyústila v další stěžejní oblast jeho zájmu – a tou je sémiotika, věda o znacích a významech.

Umberto Eco|foto: Universita di Bologna

Eco se však coby postmoderní myslitel zdaleka neomezuje jen na období středověku – prvními teoretickými pracemi, jež ho uvedly v širší známost, byly právě jeho eseje o vysokém a nízkém umění v popkultuře Skeptikové a těšitelé z roku 1964, v nichž se věnuje sémantickým rozborům jazyka komiksu a roli televize v životě moderního člověka stejně jako odkazu Friedricha Nietzscheho. Mezi Ecovy nejoblíbenější literární žánry patří detektivní romány – a i většina jeho beletristické tvorby má blízko k tomu, co bychom snad mohli nazvat „filozofické detektivky“.

V těchto svých knihách, počínaje pak slavným Jménem růže, které Eco napsal až ve svých skoro 50 letech, elegantně spojuje svou nesmírnou obeznámenost s nuancemi středověké teologie a historickým vývojem estetiky s vypravěčským talentem pro stavbu napínavého děje – podobný model dnes následuje řada autorů, včetně oblíbeného Dana Browna. Ani Umberto Eco však nebyl prvním autorem podobných žánrových hybridů na pomezí historického eseje a detektivního románu.

Jeho největším literárním vzorem byl bezesporu argentinský demiurg a král vypravěčů Jorge Luis Borges se svými literárními labyrinty, z nichž Eco pochytil důraz na symboliku a promyšlenou mystifikaci. Zájem o to, jaká je vlastně role klamu a lži v kultuře a co vše může věrohodné falzum způsobit, se jako nit z kočičího zlata vine celou Ecovou beletristickou tvorbou – od Jména růže přes Foucaultovo kyvadlo a Baudolina až po aktuální Pražský hřbitov.

Umberto Eco – Pražský hřbitov (Argo)|foto: Standa Soukup

Pražský hřbitov se věnuje jednomu z nejznámějších falzifikátů a literárních podvrhů v dějinách – tzv. Protokolům sionských mudrců, smyšlenému pamfletu z roku 1903, který obsahoval údajný plán židovského národa na ovládnutí světa a sloužil jako záminka pro vzrůstající antisemitismus 20. století. V knize se objeví spoustu skutečných historických postav, od antisemitských plagiátorů po Alexandra Dumase a Sigmunda Freuda. Jediná smyšlená postava je dle Ecových slov hlavní hrdina knihy - kapitán Simonini, antisemitský agent a hybatel většiny politických spiknutí té doby, jako byla třeba Dreyfusova aféra nebo spory okolo svobodných zednářů.

Ecovo detektivně-historické mystérium tak dostává nový rozměr – detailní historická fakta a pečlivé nastudování pramenů a dostupných informací o postavách a událostech té doby se potkávají se smyšlenou hlavní postavou – Ecovou vlastní mystifikací, přiznaným literárním podvrhem, kterým přikládá na seznam dobových konspirací ještě jednu novou, svoji vlastní. Není však třeba mu to mít za zlé – nikdo dnes totiž ve světě literatury nepřevrací dějiny tak propracovaně a zároveň zábavně a čtivě, jako to dělá jeden z největších žijících mistrů slova a významů – Umberto Eco.