In the End It Doesn’t Even Matter: Vzpomínka na Linkin Park a rozklepaný discman

26. červenec 2017

Zpráva o sebevraždě Chestera Benningtona minulý týden proletěla snad všemi světovými médii. Ačkoli jsem dráhu jeho skupiny Linkin Park v posledních letech moc nesledoval, jejich hudba ve mně zanechala nesmazatelnou stopu. I proto jsem cítil, že musím napsat text, který bude mít velmi osobní charakter.

Je jen málo hudebních subžánrů, které mohou svou otravností konkurovat nu metalu. I přesto se ale stali Linkin Park jednou z největších ikon mého dospívání. Měl jsem vcelku na párku, že nebyli první kdo kombinoval metal, rap a grunge a že se inspirovali u jiných skupin. Masky Slipknot mě děsily, Korn jsem nesnášel a Limp Bizkit jsem měl vždycky za poskakující macho-idioty. Nevadí, člověk by za svůj život stejně neměl být vystavován lásce k více než jedné numetalové skupině.

Jak stárnu, vzpomínky na dětství a dospívání přirozeně ztrácí na celistvosti a mění se ve střípky zrcadla rozbitého na tisíc kusů. S podivem teď sleduji, v kolika z nich se odráží hudba Linkin Park. Jedna ale přebíjí všechny ostatní.

Nasedám do stroje času a jsem zpátky v roce 2002, kdy jsme jeli na školní výlet do Kalábrie… Rozklepanou karosou se nese odporný puch řízků mokvajících za nesnesitelného vedra v trojobalu chleba-alobal-sáček. V zadní řadě u okna sedí brzy desetiletý chlapec s fejkovými osiriskami, třímilimetrovým sestřihem a obřími sluchátky. V jeho discmanu se právě protáčí vypálené cédéčko Hybrid Theory. Chlapec se bojí, že mu brzo kleknou baterky, kontrolka signalizuje poslední čárku a nikdo ze spolužáků nemá náhradní. Na svých malých dlaních pobožně třímá discman bez antiotřesové ochrany a modlí se, aby autobus plul silnicí bez drncání a dovolil mu nerušený poslech. Ačkoli v tu chvíli cítí vzrušení, nedokáže si ještě plně uvědomit magii onoho nenápadného okamžiku, když hudba přestává být jen tím, co si rodiče pouštějí doma, aby nebylo ticho, ale začíná být něčím, co prostupuje celým tělem a učí dítě být vnímavějším.

Místo v mém srdci ale nemají Linkin Park jen kvůli silným vzpomínkám. Při pohledu do zpětného zrcátka po letech vidím jejich zprvu nenápadný vliv na mé další hudební směřování. Důraz na rytmus a chytré míchání žánrů v podání Linkin Park mi později pootevřely dveře k elektronické a taneční hudbě. Drum and bassem inspirovaný beat v Breaking The Habit si i po letech dokážu pouštět do zblbnutí, podobně jako breakbeatem říznutou pecku Faint.

Nemohu ani opomenout fakt, že Mike Shinoda byl dlouho jediný rapper, kterého jsem byl jako puberťák schopen respektovat. V záři reflektorů stála vždy alba Hybrid Theory a Meteora, zapomínat by se nemělo ale ani na remixovou kompilaci Reanimation, do níž Linkin Park ukryli řadu skrytých pokladů jako rapovou verzi hitu In The End nebo fantastický track FRGT/10.

Linkin Park

S příklonem k popovějšímu zvuku kolem roku 2007 začalo kouzlo výjimečné skupiny mizet. Proč bych ale měl bědovat nad osudem, který dříve či později potká každého interpreta? Od mého prvního seznámení s Linkin Park už uběhlo patnáct let, během kterých jsem se změnil k nepoznání a zapomněl řadu důležitých věcí na úkor mnoha neužitečných blbostí. Jedna z nejkouzelnějších věcí na hudbě je, že nás dokáže vracet v čase, propojovat nás s našimi bývalými já a pomáhá nám tak lépe pochopit, kým jsme byli a kým jsme se postupně stávali. I za to patří Linkin Park velký dík. I Tobě, Chestere.

autor: Jan Macháček
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.