Existuje dnes ještě dělnická třída? Kniha Tichá dřina přináší globální kontext i niterné pocity dělníků

Do Baťa továrny Kateřinu Nedbálkovou přivedl nejen rodinný příběh babičky, která v továrně nesoucí za minulého režimu název Svit, pracovala. Jak podtitul knihy, dělnictví a třída v továrně Baťa, naznačuje, autorku zajímá právě kategorie třídy a její využitelnost pro zkoumání současné společnosti. Je dnes ještě na místě hovořit o dělnické třídě? Autorka na jednu stranu kvituje sociologickou studii Rozděleni svobodou od agentury PAQ Research, která je inspirovaná francouzským sociologem Pierrem Bourdieum. Práce, která minimálně naučila Čechy uvažovat v termínech sociální a kulturní kapitál, však nejnižší třídu označuje za ohroženou a strádající. Proč má být takto velká společenská třída definována pouze tím, co jí schází, ptá se autorka.

Branou do továrny se pro socioložku stala místní ředitelka. Jak se v knize později dočteme, dělníky podle ní pozornost návštěv či studentských exkurzí těší. Cítí, že jsou za svou práci oceňováni. I to mohlo být její motivací Nedbálkové výzkum povolit. Vzniká tak celkem jedinečná sonda do života jedné továrny, jenž je součástí vymírajícího oděvního průmyslu v Evropě. V knize zaznívají hlasy tří stran: lidí pracují v továrně na boty, místní ředitelky - vysokoškolsky vzdělané křesťanky, která má o dělníky upřímný zájem, občas ale sklouzává k blahosklonnému chování - a hlas generálního ředitele oblasti Baťa Střední Evropa.

Dialog těchto tří hlasů mikrosvět zapomenuté továrny zasazuje do kontextu globalizovaného světa nadnárodní korporace a principů neoliberalismu stojících podle sociologa Loïca Wacquanta na deregulaci trhu, hypermobilitě kapitálu, vysoké flexibilitě práce a snahách o osekání sociálního státu. Generální ředitel Fabio, Ital sídlící v Praze reprezentuje kosmopolitní svět na hony vzdálený problémům lokálního světa dělnictva i ředitelky. Továrna je pro něj mystériem, kouzlem, kde boty vznikají z ničeho. Vysoce postavený manažer sice deklaruje zájem vedení korporace o pracovní podmínky a spokojenost dělníků v továrně, reálně však část zaměstnanců pracuje pouze za minimální mzdu.

Druhý magický moment se ve Fabiově promluvě týká právě výše mezd. Rozhoduje trh. Odměny se podle něj odvíjí od hodnoty práce v odvětví. Nízké mzdy ale mají podle Nedbálkové v Česku mnohem prozaičtější historické pozadí. Mzda se často nenastavuje podle produktivity práce v konkrétní firmě, ale na základě mzdové hladiny v zemi či v regionu, která byla ale po pádu železné opony nastavena poměrně nízko. Kniha tak ukazuje pozadí obecného problému nízkého ohodnocení zaměstnanců semiperiferních zemí, navzdory zisku nadnárodních korporací i navzdory vysokým životním nákladům.

Neoliberalismus ale nedorazil do Dolního Němčína jen prostřednictvím nízkých mezd, ale i skrze strukturu vedení. Postupem času mizí pozice vedoucí výroby a místo něj nastupuje italský konzultant Paolo, jehož role ve firmě není dělníkům moc zřejmá. Naopak mají pocit, že výroba je občas neefektivní, což radost z práce, která jinak nijak nepřipomíná tzv. Bullshit Jobs Davida Grebera, kazí.

Kniha nepřichází s odhalením závažného porušování pracovního práva či základní lidské důstojnosti zaměstnanců, tak jak to u knih o oděvním průmyslu často bývá. Přináší spíš subtilní výpověď každodennosti třídy propadající se ve společenském žebříčku čím dál tím níž. Nedbálková s lehkostí popisuje, jak lidé pracující v továrně vnímají svou tělesnost pod tíhou dlouhodobě náročné práce, jak vnímají svůj pracovní prostor v protikladu k prostoru domova, jak si sebe a své práce váží, jak odpočívají. Pro způsob trávení volného času je často měřítkem, kolik peněz a tudíž dřiny bylo nutno za dovolenou vynaložit.

Vzpomínání na mytické období prvorepublikového odkazu Bati až na malé výjimky přestává být tématem. Referenčním bodem je spíš období před rokem 1989. Pocit určitého studu, který při nostalgickém vzpomínání na minulý režim dělníci a dělnice prožívají, naznačuje, jak málo má naše společnost pochopení pro tu část, která transformací objektivně ztratila. Pocitová vzdálenost takovýchto prostředí vede podle Nedbálkové často sociology spíše ke zkoumání střední střídy, která je jim společensky mnohem bližší. Kniha skvěle načrtává globální kontext z perspektivy střední Evropy i niternější pocity dělníků a dělnic.

Záměr autorky byl přinést zprávu o světě, kam zákazníkovo oko nedosáhne, což prostředí zchátralé továrny splňuje. Pohled, který v knize přece jen trochu schází, je hlas prodavaček, operátorek na zákaznickém servisu či uklízeček najatých, předpokládám, přes agenturu. Nedbálková existenci této skupiny naznačuje například v kapitole o odborech, kdy se vedení vehementně snaží, aby se o výdobytcích kolektivní smlouvy nedozvěděly právě prodavačky na prodejnách. Alespoň letmý dialog s touto skupinou by ale možná více vykreslil kontury zkoumané dělnické třídy a pomohl pochopit spojitost nebo rozdíly se skupinou lidí pracujících v terciárním sektoru. Těmto lidem totiž také chybí prestiž a ohodnocení, často ale také stabilita, regulérní pracovní smlouva či jakákoliv odborová organizovanost.

Jak vypadá sociologicky složený mikrosvět zapomenuté továrny Baťa? Jak se socioložce Kateřině Nedbálkové podařilo proniknout k jednotlivým třídám a je pojem třídy stále sociologicky relevantní? Poslechněte si celou recenzi Evy Svobodové.