Flashback: Punková minulost se lepí na paty. Jak Public Image Ltd. nastoupili cestu dubových rytmů

13. červenec 2018
Přebal alba Public Image: First Issue

„Nikdy nikoho nezajímalo, co jsem zpíval, všichni viděli jen hadry, které jsem měl na sobě, a co jsem představoval,“ prohlásil v roce 1978 John Lydon. Způsobem, jak se odstřihnout od minulosti Sex Pistols, byla první deska jeho nově zformované kapely Public Image Ltd., nazvaná lakonicky Public Image: First Issue. Z obalu se na fanoušky dívá sám Lydon, portrétní fotografie může evokovat nenápadnou parodii na blazeované obličeje shlížející z předvolebních billboardů.

Příběh Public Image Ltd. začíná tam, kde v troskách končí krátká a veleúspěšná kariéra „nejnebezpečnější punkové kapely“ Sex Pistols. V lednu roku 1978 se britská skupina vydala na turné po USA, které bylo doprovázeno nejedním skandálem. Zpěvák kapely – John Lydon, vystupující pod přezdívkou Johnny Rotten – byl už delší dobu otrávený vývojem punkové scény i manažerem Sex Pistols, Malcolmem McLarenem. Celá situace eskalovala 17. ledna v Los Angeles, tři dny po posledním koncertě Rotten opustil kapelu a cesta k Public Image Ltd. byla otevřená.

Johnny Rotten při vystoupení v Amsterdamu v roce 1977

Z punku se totiž velmi záhy stala parodie sebe sama. Tam, kde Sex Pistols hlásali nulový vztah k tomu, co bude, nastupující (post-punkové) kapely chtěly stavět budoucnost a vytvářet nový, pionýrský zvuk, navazující na punkovou divokost, drsná témata, adresnou a chytrou kritiku, a zároveň vše doplňovali o tehdy převratný způsob hraní. Bylo potřeba se vymezit vůči zažitým postupům rocku a punku a brát inspiraci z jiných zdrojů. Sám John Lydon byl hudební nadšenec, vlastnící velkou sbírku desek, ke které měl hluboký osobní vztah. Našlo se u něj kde co, punkové klasiky si podávaly ruku s reggae a dubovými nahrávkami i tvorbou Captaina Beefhearta. Hlavním východiskem byla totiž láska ke zvuku a hudbě jako takové, jejímu univerzálnímu jazyku. John Lydon se rozhodl, že si uchová punkovou naštvanost, ale začne ji ohýbat do rytmů a postupů, které budou více odpovídat hudební vizi jakési „antihudby“, vymykající se všemu doposud známému. A nástrojem mu bylo především vytěžení jamajských hudebních tradic, kterými byl od dětství obklopen.

Do Public Image Ltd. přizval Lydon basáka Jaha Wobblea, Keitha Levenea z The Clash a bubeníka Jima Walkera. Po celé čtyři dekády ovšem zůstal jediným stálým členem právě Lydon. První deska v sobě nese mnoho rozporů, které ovšem začnou dávat smysl v momentě, kdy se podíváme na mix, ze kterého Lydon a jeho parta vycházeli. Kytary si občas odskočí do typických The Clash vyhrávek, jako je tomu například ve skladbě Low Life, post-punkové hymně točící se především kolem až tísnivé, repetitivní basy a textově se opět vymezující vůči McLarenovi a paradoxně i vůči Sidu Viciousovi. I když Lydon po americkém turné Sex Pistols tvrdil, že své spoluhráče bude mít rád vždycky, nenáviděnou osobou zůstává pouze jejich manažer, šmejd, který se bude snažit prodat všechno, co vycítí jako zajímavé.

Spojnice těchto hudebníků byla velmi prostá – Wobble, Levene i Lydon byli obrovští fanatici do dubu. Kromě obsáhlých sbírek desek v tom hrály roli i ilegální reggae party pořádané na opuštěných místech či v bytech, na které se vydělávalo prodejem alkoholu a trávy a kterých se často účastnili. Lydon také rád prohlašoval, že jediná hudba, která ho zajímá, je disco. Ač se jednalo do jisté míry o další z provokací dávající si za cíl shodit jeho image punkové ikony, s PiL se snažil nenápadně směřovat do tanečních rytmů.

V té době nebyla fascinace jamajskou a africkou muzikou žádnou novinkou. Lydon podnikl výlet na Jamajku už v roce 1978, připomenout můžeme i The Clash v pozdějším období hlásící se k reggae. Fascinace experimentálními, hravými rytmy, repetitivními, houpavými basy byla v Lydonovi zakořeněná už od dětství. Vyrůstal v Londýně jako syn irských imigrantů v lokalitách, kde se setkával jen s obdobnými tehdejšími vyděděnci – dalšími katolickými Iry či právě Jamajčany. Přímou inspiraci, kterou Lydon na Jamajce nasál (ač neuměl nikdy hrát na žádný nástroj), je výborně slyšet například v houpavém rytmu závěrečného téměř osmiminutového kázání Fodderstompf.

02390654.jpeg

Ve víru rytmů zrecyklovaných z reggae a dubu se pro Lydona vystavěl prostor, ve kterém se mohl začít srovnávat se vším, co ho do té doby sužovalo. Skladba Public Image vznikala ještě v době, kdy vystupoval jako Johnny Rotten a kdy největším zlem byl manažer Sex Pistols – Malcom McLaren, pedant a egomaniak. Zatímco v Low Life nadává právě na McLarenovo bující, přehnané ego, v skladbě Public Image se už vůči němu vymezuje v jiné rovině. Uvědomuje si, že ve zdánlivě svobodné a svobodu hlásající punkové kapele je s ním jednáno jako s majetkem, což dalo podloží nekonečné frustraci. Když ke konci skladby deklaruje, že jeho veřejný obraz je jen a pouze jeho a je jen a pouze jeho výtvorem, jako by dával poslední sbohem nejen svému původnímu alter egu, ale i samotnému McLarenovi.

Flashback je nepravidelná hudební rubrika Radia Wave, ve které si připomínáme důležité desky uplynulých let a ptáme se, jestli má smysl poslouchat je i dnes.

Nebyl to ale pouze manažer Sex Pistols, kdo ležel Lydonovi v žaludku. První polovině desky kralují skladby Religion I a Religion II. Anglikánská víra, v jeho výkladu svým způsobem agnostická ve smyslu „žijeme tak, abychom nenaštvali Boha, ale zároveň ho zas až tak moc neřešíme“, se totiž potkává s Lydonovým katolickým dětstvím a přetvářkou, která ho ve společnosti obklopovala. V obou skladbách, ať už jde o minimalisticky kazatelskou jedničku, se tvrdě strefuje do věřících. Podle něj se za vitrážovými okny kostela ukrývá banda pokrytců, kteří baží ve výsledku jen po penězích a podněcují nenávist. Vymezování se vůči institucím i potřebná provokace se zde cizelují do mnohem sofistikovanějších rovin, než jak je Lydon vyjadřoval v Sex Pistols.

Víra ovšem není kritizována pouze ve dvojčatech Religion. Skladba Annalisa se vztahuje ke kontroverznímu případu bavorské studentky Anneliese Michel. Ta byla v sedmdesátých letech podrobena „velkému excorcismu“, protože si její rodiče mysleli, že je posedlá ďáblem. Dívka ve svých 23 letech nakonec zemřela na vyhladovění. Lydon se obrací ve skladbě na její rodiče, když k nim promlouvá ústy zemřelé studentky a tvrdí, že „jste horší než to, co mne posedlo“.

Public Image Ltd. na své prvotině dokázali hned několik pozoruhodných věcí. Lydon dospěl a přerodil se z maniakálního Johnnyho Rottena, enfant terrible číslo jedna na britské hudební scéně, v břitkého a jedovatého vlajkonoše žánru, který se teprve rodil. I když se může zdát, že na Public Image se kapela vyrovnává především s vulgarizací punku, „anarchistickým buržoustem“ McLarenem a Lydonovou minulostí punkové ikony, i tak je potřeba desku brát jako důležitý milník britské rockové scény. Někdo totiž zvládl převléknout kabát stylem, který by mu mohl leckdo závidět.

Public Image Ltd. – Public Image: First Issue (Virgin, 1978)