Gay republikán není oxymóron, říká americký ministerský poradce a aktivista Clark Cooper

18. srpen 2016
03688318.jpeg

„Dokud moje strana nepochopí, že osobní svoboda je nejdůležitější, budeme muset ještě pár voleb prohrát,“ říká analytik amerického ministerstva obrany, obhájce LGBT práv a republikán Clark Cooper. Americká LGBT komunita loni slavila rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nařizuje všem státům uznat sňatky homosexuálů, a jejím právům se věnovali i oba prezidentští kandidáti v letošní kampani, zvláště pak po střelbě v klubu v Orlandu. Jenže republikáni v posledních měsících v několika státech blokují legislativu, která tuto komunitu podporuje, nebo dokonce vymýšlí novou, namířenou přímo proti ní. S tím konvenuje i stranické prohlášení po národním sjezdu letos v srpnu, které kritici označují za „anti-LGBT“. Cooper, který během vlády George W. Bushe působil jako diplomat v Bagdádu, věří, že generační obměna Republikánskou stranu pomalu transformuje zevnitř.

Jste republikán, také otevřeně gay a podporujete LGBT komunitu. Mnoho lidí to označuje za oxymóron. Co byste jim odpověděl?

Myslím si, že politické vyznání, sexuální orientace a víra se nevylučují. Jedna vlastnost se nepáruje s druhou. Každý je multidimenzionální. Pokud jsem křesťan, tak to neznamená, že nemohu podporovat někoho, kdo věří v islám, a to, že jsem gay, neznamená, že nerozumím národní bezpečnosti nebo boji proti terorismu. Ve Spojených státech je tahle diskuze uvnitř LGBT komunity velmi živá. Někteří lidé říkají, že pokud jste gay, tak musíte žít určitým způsobem, nejen mít určitou politickou příslušnost nebo agnostický náhled na svět, ale měli byste i bydlet jen na určitých místech, v tzv. „gay ghettos“. Jenže já jako konzervativec věřím ve svobodu jednotlivce.

03688315.jpeg

Podle Pew Research Centre jen třetina republikánů podporuje sňatky gayů. Číslo je ale mnohem vyšší u mileniálů té samé voličské základny, tam je to až 61 procent. Jak na to republikánský establishment reaguje?

Zatím moc ne, ale po porážce v minulých prezidentských volbách vyzval tehdejší guvernér Mitt Romney stranu, aby se zaměřila hlouběji na témata, která nám unikají. Pracovní skupina pak identifikovala LGBT jako jedno z těch, které je velmi důležité pro mladé voliče a voličky. Mnoho se ještě musí změnit, ale nějakou práci už jsme v této oblasti odvedli. Vedl jsem organizaci Log Cabin Republicans, která se v rámci strany zabývá podporou LGBT témat. Pracovali jsme s republikánskými kongresmany a kongresmankami při získávání podpory rovného manželství nebo zrušení zákona „Don’t Ask, Don‘t Tell“. Podařilo se to v roce 2010. Zákon od roku 1993 nařizoval, aby lidé svoji orientaci drželi v tajnosti. Nyní máme tzv. otevřenou nebo inkluzivní službu v armádě, LGBT vojáci mají otevřeně stejná práva jako heterosexuální vojáci. Studie, kterou vytvořila komise Republikánské strany, čísla Pew Research Centre a informace neziskovek pak jasně ukazují jedním směrem – generace se vyměňují. I výzkumy, které si nechalo vytvořit ministerstvo obrany, upozorňovaly na ta samá data – čím mladší voják, tím méně mu záleží na něčí sexuální orientaci. Naopak z toho vyšlo, že lidé, pro které je to důležité, jsou senioři, kteří už jsou často mimo službu a v důchodu.

Mohou být organizace jako Log Cabin Republicans takové vstupní brány do světa konzervativní politiky pro mladé lidi?

03688316.jpeg

Určitě a v některých státech je to viditelné na základě toho, kdo se nakonec účastnil třeba národního sjezdu republikánů. V politice už nejsem aktivní čtyři roky, protože pracuji na ministerstvu, ale jako volič a někdo, kdo má mnoho politicky činných přátel, vím, že ve strukturách strany je změna cítit. Možná to není vidět na první pohled a zatím si toho všimnete, jen pokud se účastníte uzavřených jednání různých komisí, ale tlak na změnu přichází ze tří skupin – od zmíněných Log Cabin Republicans, skupiny Young Republicans, ve které jsou hlavně mileniálové, a potom jedné další, kde jsou ještě mladší studenti – ta se jmenuje College Republicans. Od těchto tří fór necítím jenom toleranci LGBT komunity, ale použil bych mnohem silnější výraz „podpora“. Rozhodně ale není vyhráno a musí se pokračovat dál.

Je Donald Trump kandidátem, který LGBT témata podporuje tak, jak by si například organizace Log Cabin Republicans představovala? Jeho rétorika je zrovna v tomto případě mnohem pozitivnější než u dalších politiků, kteří se chtěli stát republikánským prezidentem.

Během letošních voleb do svých kampaní a projevů oba finální kandidáti, jak Donald Trump, tak Hillary Clinton, LGBT témata zakomponovali bezprecedentním způsobem. Oproti roku 2012 se téma dostalo do popředí, na sjezdech hovořili mluvčí z LGBT komunity, takže změny se dějí obecně.

Věříte tomu i potom, jak Republikánská strana otevřeně legislativně vystupovala proti LGBT komunitě v posledních několika měsících?

Věřím. Už před čtyřmi roky se mnozí uvnitř strany shodli na tom, že růst může jenom tehdy, pokud zaujme opravdu konzervativní stanovisko, a to je, že vám vláda nebude zasahovat do osobních svobod nebo bránit v čemkoliv, co chcete dokázat. Jenže než opravdu pochopíme, že tohle je jediná cesta, tak asi budeme muset ještě pár voleb prohrát. Neotevírat se novým voličům je špatná strategie, kterou vám rozmluví každý manažer volebních kampaní, ať demokratický nebo republikánský. Ovšem určitý diskurz v republikánské debatě samozřejmě dominuje. Na národním sjezdu teď v létě jsme viděli, že o obsahu manifestu strany rozhodovali hlavně starší konzervativci. V tom republikánském dokumentu, který byl nakonec schválen, jsou pasáže, které by republikánští delegáti podporující rovná práva nikdy sami nepodepsali. Naštěstí, v americké tradici tyto manifesty neznamenají nic, žádný kandidát je nikdy citovat nebude. Nejen Clinton nebo Trump, ale ani Obama a Romney se o ně nikdy neopírali.

03688320.jpeg

Často zmiňujete osobní svobodu a práva, proč si myslíte, že nad tímto konceptem často vítězí náboženství, a to nejen ve Spojených státech, Republikánské straně, ale obecně na světě?

Mohu mluvit za Spojené státy. V naší tradici znamenala svoboda hlavně tu náboženskou. Existují různé perspektivy – mnoho konzervativců řekne, že stát se do náboženského vyznání nemá nijak plést, v současné chvíli existuje například daň, kterou musejí svatostánky platit, a tito lidé ji chtějí zrušit. Potom existuje skupina „sociálních konzervativců“, tak se sami identifikují, kteří naopak požadují tvořit legislativu a regulace v různých oblastech, jež se dotýkají občanských svobod. Tyhle dva tábory spolu diskutují už několik volebních cyklů. Nemyslím si, že ten spor zmizí, ale jsem si jistý, že na něj zapůsobí ona generační obměna. Jak už jsem zmínil, na uzavřených stranických jednáních patří ty nejhlasitější hlasy po nezasahování do osobních svobod vždy mladším delegátům. Tím zatím myslím hlavně lidi mladší než 45 let (smích). Když se vrátíme k otevřené vojenské službě, tak jsem si díky ní mohl vzít vojenského úředníka a naši nadřízení nás podporovali. Důvod, proč jsem do Prahy nepřijel o víkendu, ale až v pondělí, byl, že jsme s manželem pořádali grilování na vojenské základně, kde jsme se potkali s dalšími vojenskými rodinami.

Tak proto jste zmeškal Prague Pride…

Ano, ale místo toho jsem měl rodinné grilování s vojáky a z toho mám větší radost, protože ještě před pár lety by něco podobného nebylo možné. Když vidím, jak byla integrace úspěšná ve vojenské oblasti, tak věřím, že se to podaří i v dalších sférách. Už jsme něco podobného v historii viděli. Nechci přirovnávat LGBT komunitu k afroamerickému hnutí za lidská práva, ale v chování armády v těchto případech najdeme zajímavé paralely. Už deset let před oficiálním legislativním zrovnoprávněním Afroameričanů v roce 1964 začala armáda přijímat černochy, jejich rodiny bydlely na základnách a děti chodily do vojenských škol. Dnes v mnoha zemích stále platí restrikce proti LGBT komunitě a pro rodiny, jako je ta moje, je často jednodušší žít otevřeně na vojenské základně než mimo její brány. To samé se dělo během segregace, Afroameričané měli stejná práva a podmínky jako běloši na základnách a na úřadech, ale mimo ně se stali občany druhé kategorie.

03688319.jpeg

Četla jsem rozhovor s Rachel Hoff, která jako první otevřeně homosexuální republikánka zasedala v komisi k manifestu, jenž jste zmiňoval. Byla z konečného výsledku velmi zklamaná, ale řekla zajímavý postřeh. Prý na ni osobně útočí mnohem více lidí z LGBT komunity proto, že je republikánka, než naopak. Máte stejnou zkušenost?

Stoprocentně. Rachel je moje kamarádka a myslel jsem na ni, když jsem zmiňoval republikány, kteří by sami nikdy takový manifest nepodepsali. Rozhodně se mi něco podobného stalo, když jsem ještě působil v politice v Bushově vládě. Pracoval jsem pro jeden odbor na ministerstvu zahraničních věcí, kde všichni věděli, že jsem gay, a nikdy jsem s tím neměl žádný problém. Jenže od LGBT lidí jsem na svoji práci občas dostával velmi nenávistnou zpětnou vazbu. Opravdu jsem ocenil, když tohle Rachel zmínila, jak v rozhovoru, který jste četla, tak i soukromě na své facebookové stránce. Jak už jsem řekl na začátku, sexuální orientace vám v ničem nebrání, ani ve víře, ani v politických názorech. Je mnoho lidí v LGBT komunitě, kterým se nelíbí, když chodím do kostela. Jenže pokud platí, že jsme všichni boží bytosti, tak nechápu, proč bych si měl upírat víru. Nelimituji svůj život svojí orientací.