Generace na rozcestí: Jak se žije kněžím

Kritičtí Rakušané a opatrnější Slováci
„V první řadě mi na církvi vadí, že v dnešní společnosti působí jako nějaký cizí element. Církev vůbec nepochopila některé procesy, které dnešní svět považuje za úplně samozřejmé – třeba váhu jednotlivce a jeho právo podílet se na rozhodování nebo třeba otázku rovnoprávnosti žen,“ říká Helmut Schüller na své faře uprostřed malinkého Probstdorfu nedaleko Vídně. Rozhodně to ale není žádný obyčejný vesnický farář, přednáší taky na univerzitě a kvůli svému hnutí takzvaných „Neposlušných“ si už pár let vyměňuje dopisy i s Vatikánem.

Když ale Vatikán nechtěl o reformách ani slyšet, sepsali nespokojení rakouští faráři svoje požadavky a vyvěsili je na internet: „Byl to výkřik v nouzi, chtěli jsme prostě dát najevo, že se nechceme podílet na zpátečnickém kurzu v církvi, který pozorujeme od 80. let. Je to naše církev a my v ní chceme zůstat, ale takhle to dál nejde. Ten samotný název „Neposlušní“ se později ukázal jako výborný marketingový nástroj pro naše požadavky. My jsme to ale vůbec neplánovali a ta odezva nás překvapila.”

K výzvě rakouských farářů se začali hlásit liberálně založení kněží i věřící z celé Evropy, částečně i ze Slovenska. Právě slovenští věřící nedávno sami řešili otázku, jestli mají, anebo nemají být vůči církvi absolutně poslušní. Letos v červenci totiž papež odvolal relativně mladého a velmi oblíbeného trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka. Přesný důvod podle církevních zvyklostí nesdělil. Slovenským věřícím to ale tentokrát nestačilo a na veřejných shromážděních požadovali, aby s nimi Vatikán mluvil otevřeně.

Salesián František Kubovič je knězem pět let. Jeho kostel v širším centru Bratislavy bývá nabitý nejenom v neděli. Salesiáni tradičně pracují s mládeží, kdo by ale čekal, že se tu takříkajíc peče proticírkevní revolta, byl by na omylu. „Jistěže církev potřebuje vždy obnovu, každý se musí stále obnovovat, ale tohle asi není to nejsprávnější řešení, že se vzbouříme,“ říká Kubovič.

Farář František se ke kněžství dostal relativně pozdě, nejdřív vystudoval strojařinu, bude mu čtyřicet, a dobře vidí, že se mění i prostředí, ve kterém církev pracuje. A to i na tradičně katolickém Slovensku. „Nemůžeme hovořit o církvi v takové mase jako kdysi, možná ten dojem ještě přetrvává, že jsme katolická země, ale kdybychom byli katolická země, tak by to úplně jinak vypadalo i v morálce, v politice i ve společnosti,“ myslí si Kubovič.
Poslechněte si celou reportáž Vojtěcha Bergera, která mapuje, jak myšlenky hnutí „Neposlušných“ rezonují na Slovensku.

Česko: Druhý úvazek? Duchovní!
Martin Skočdopole úspěšně kombinuje dvě povolání. Každé z nich by přitom stačilo člověka plně zaměstnat. Martin je strojvedoucím metra. Usměvavý pětatřicátník, kterého baví stará auta a další technika, má ovšem ve skříni kromě dopravácké uniformy ještě jiný stejnokroj. Vedle plného úvazku v dopravním podniku je totiž také knězem Církve československé husitské. Když neřídí soupravu podzemní dráhy, pečuje o svou farnost v šedesát kilometrů vzdáleném Rakovníku.

Martin Skočdopole: kněz i strojvedoucí|foto:Robert Candra,Český rozhlas

Martin se původně vyučil železničním strojvedoucím, pracoval i jako výpravčí, pak zakotvil v kabině tramvaje a nakonec metra. Při rekonvalescenci po úrazu měl čas rozmyslet si, co v životě postrádá – a rozhodl se pro povolání kněze.

Napřed se chtěl Martin, který podle spolužáků patřil k nejlepším studentům fakulty, věnovat výhradně kněžské práci, ale praxe na venkovské faře v Řevnicích ho vyléčila, jak sám říká, z naivních představ. Taky mu chyběli lidé, se kterými byl zvyklý sdílet zážitky a zájmy.

Duchovní službu tedy Martin nadále vykonává, ovšem bez finanční odměny. Obě náročná povolání se podle něj stíhat dají, lituje jen, že nemá víc času věnovat se práci faráře intenzivněji. Zdaleka přitom totiž nejde jen o to odsloužit nedělní mši.
A co říkají na neobvyklou kombinaci duchovního a strojvedoucího v jedné osobě Martinovi kolegové v dopravním podniku? Poslechněte si celou reportáž Roberta Candry.