Gregory Porter nejen o novém albu Take Me To The Alley

02554012.jpeg

6. května se na trhu objevila dlouho očekávaná čtvrtá studiová deska zpěváka Gregoryho Portera nazvaná Take Me To The Alley, druhá vydaná pod velkým jazzovým labelem Blue Note. 8. března tohoto roku při příležitosti jeho vystoupení v rámci JazzFestu Brno vznikl k této desce rozhovor, který se kromě ní věnuje i Porterově spolupráci s českým varhaníkem Ondřejem Pivcem, jeho přechodu k velkému labelu a rovněž dokumentárnímu filmu, který o něm vzniká.

Náš poslední rozhovor z jara roku 2013 probíhal půl roku před vydání alba Liquid Spirit, kterým jste se prezentoval nově pod značkou velkého jazzového labelu Blue Note Records. K čemu je v dnešní době dobré začít vydávat pod major labelem?
Domnívám se, že podepsat smlouvu s Blue Note Records, a tím pádem daleko širší rodinou Universal Music, pod které label spadá, mi pomohlo v dosažení širšího záběru možných posluchačů, který oni dokážou zasáhnout. Díky tomu nemám problém ve chvíli, kdy dokončím svou nahrávku, dostat ji k uším těch, kteří by ji chtěli slyšet. A to je rozhodně výhoda. U malého labelu nebyl vyvíjen žádný tlak na šíření mé hudby. Ale já měl zájem na tom, dostat tu hudbu k co nejširšímu publiku, a přímo o tom je i text úvodní skladby předchozího alba Liquid Spirit, pojmenovaného právě po ní. Text naznačuje, že když dáte lidem možnost slyšet svoji hudbu, tak jim dáte i možnost si ji užít. A s tím jsme uspěli – do dnešního dne se prodalo přes milion kopií té desky po celém světě. To je důvod, proč jsem nadšený ze spolupráce právě s labelem Blue Note.


Během posledních let jsme si všimli velké aktivity francouzské pobočky tohoto labelu. Byla to právě tato pobočka, která vás k nim naverbovala?
Blue Note má evropskou pobočku ve Francii, která se o mne zajímala a vyvíjela větší aktivity než centrální pobočka zejména proto, že jsem s prvními dvěma alby věnoval více energie do aktivit v Evropě než ve Spojených státech, takže si v Blue Note řekli, že Francie bude dobrým startovním místem pro novou etapu mé kariéry. Francie má v rámci Evropy v jazzu silné kulturní zázemí, takže bylo pro mne naprosto přirozené začít právě tam.

V posledních dvou letech jste se objevil nejednou na tribute albech zpěvačky Niny Simone. Byl to váš nápad, nebo nápad labelu? Jednu ze vzpomínkových desek měla na svědomí právě francouzská pobočka labelu Blue Note.
Ano, bylo rozhodně zajímavé být na dvou, nebo dokonce třech různých kompilacích vzdávajících hold zpěvačce Nině Simone. Ona je totiž součástí mé muzikální DNA, poslouchám často její nahrávky a obdivuji její ojedinělý styl v přístupu k touze věnovat se jak písním o lásce, tak i protestsongům. To je něco, co jsem se od ní snažil přijmout a co pro mne bylo nesmírně důležité. Z labelu za mnou vždy přišli s myšlenkou na její tribute album a já si vybral skladby, které bych rád zazpíval. Ale to nebylo nic ojedinělého – kdykoliv za mnou přijdou s kompilací vzdávající hold jazzovým legendám, nemám problém s tím být její součástí.

Na jaře roku 2013, když jsme spolu mluvili naposled, jste byl v Praze zahrát na jarním Galavečeru pro festival Struny podzimu. To je donátorský večer, jehož součástí tehdy bylo oproti běžnému koncertu doplnění vaší koncertní sestavy o českého varhaníka žijícího v New Yorku Ondřeje Pivce, který je momentálně součástí nejnovějšího alba Take Me To The Alley. Znal jste jej, nebo jste se tehdy viděli poprvé? A jak došlo k tomu, že se nakonec vaše spolupráce s ním prohloubila natolik, že se stal hostem nové desky?
To bylo poprvé, kdy jsme se spolu viděli, a pak ještě párkrát v New Yorku – zůstali jsme v kontaktu. On a můj hudební učitel a producent v jedné osobě Kamau Kenyatta se totiž stali dobrými přáteli a ve chvíli, kdy jsme začali nahrávat nejnovější album, se Ondřej stavil jak na zkoušku, tak i na nahrávací relaci a my si v tu chvíli řekli, že by bylo skvělé mít v některých skladbách soulové varhany. A on přišel a přesně věděl, co bude kde potřeba, jaký zvuk kde potřebujeme. Skvěle se mu spolupracovalo s mým pianistou Chipem Crawfordem, s nímž zapracovali na aranžmá. Hraje celkem v sedmi skladbách, a abych pravdu řekl, jsem moc rád, že Ondra mohl být součástí nového alba. Když jsme se poprvé potkali v Praze v rámci jarního Gala pro festival Struny podzimu, bylo to zejména v rámci naší dlouhodobé iniciativy propojovat muzikanty z různých kulturních prostředí, což byl náš záměr od začátku. Ale speciálně Ondra je opravdu tak talentovaný, že jeho um prostě musel být součástí mojí desky. A pro něj je určitě skvělé být součástí nahrávky, kterou vydává Blue Note Records.

03627570.jpeg

Úvodní singl nové desky – skladbu Don’t Lose Your Steam – jste věnoval svému synovi, který se vám nedávno narodil. Jaké to je cestovat po celém světě a nemít ho nablízku?
Není vůbec lehké přemýšlet o něm a zpívat o něm, když s ním nemůžete pořád být, ale stejně bude jednou muset vyrazit do školy a učit se o fungování světa a o tom, jak je konstruován. Bude získávat zkušenost začleněním se do kolektivu. Ale je bez debaty, že kdykoliv jsem doma, je obrovskou součástí mého každodenního života. Vlastně i ve chvílích, kdy doma nejsem. Ve smyslu toho, že to, co dělám všude po světě, mne popohání v budování naší společné budoucnosti. Vždycky píšu skladby z osobních zkušeností a můj syn je moje velká osobní zkušenost. Jeho proměnlivé nálady, optimismus, jeho vidění světa – to je vše, o čem přemýšlím, a proměnil jsem to v hudbu na novém albu. Skladba Don’t Lose Your Steam je o mém naléhání na něj, aby neztratil nic z toho, co jsem právě vyjmenoval, a je takovým mým dáním mu do vínku. Doufám, že tuto moji touhu si v sobě udrží i třeba dlouho poté, kdy už nebudu na tomto světě, a ponese si tuto část mé osobnosti v sobě. Pokud se prostě věci nebudou vyvíjet dobře a dostane se na samé dno, kdy se mu bude bortit svět, tak musí jít dál, neztratit tah na bránu a jít si stále za svými sny.

Takže váš syn vám vlil do žil novou inspiraci, kterou byste bez něj nemohl nabýt?
Bez debaty – kdykoliv se ti narodí potomek, přinutí tě to přemýšlet o tom, jak ses na světě ocitl ty sám, takže jeho narození mne donutilo přemýšlet o tom, jak mne má matka přivedla na svět, vychovala a co jsem si z její výchovy odnesl. A to samé bych rád naučil jeho.

Kromě nové desky má v květnu mít premiéru i dokument Gregory Porter – Don’t Forget Your Music. To byl váš nápad nechat o sobě něco natočit?
Ne, to nebyl můj nápad, ale autorů toho dokumentu, začali mne sledovat a já vůbec nevím proč! Ne, vážně – chodí za mnou na koncerty a tam se mnou mluví, občas si vyberou nějakého posluchače z publika, či pokud dorazí nějaký slavný kolega se na mne podívat, tak jej taky vyzpovídají. Viděl jsem první sestřih dokumentu, ale moc o jeho vyznění neumím pohovořit. Mohu mluvit o svém životě, koncertech nebo psaní hudby, ale o filmu o sobě neumím říct nic. Prostě jen vím, že jednoho dne bude hotový a půjde do světa. Co ale mohu prozradit, je, že se asi bude soustředit na to, jak jsem přišel k muzice a jak se muzika stala nedílnou součástí mého života a života celé mé rodiny a jak mne má maminka v tomto hluboce inspirovala.

My se k vaší muzice dostali díky Opolopově remixu skladby 1960 What?. A minule jsme se bavili o tom, jak velkou radost máte z toho, že takovéto předělávky nalákají nové publikum na vaše koncerty a k vaší tvorbě. Podobný osud má i skladba Holding On, která se objevuje jak na albu britského dua Disclosure, tak v úplně jiné podobě i na vaší nové desce. Jaký je tedy její skutečný příběh a jak vznikala?
Text jsme napsali s Jimim Napsem a Howardem Lawrencem z projektu Disclosure a ten jej předal svému bratru Guyovi, který na něj udělal beat. Byla to nádherná forma spolupráce. Nicméně to, jak jsem ji nahrál na svou desku, to je daleko blíž tomu okamžiku, kdy jsme si s pány z Disclosure sedli ve studiu za piano, když mne o to požádali, a měli jsme v tu chvíli čistý stůl – nevěděli jsme, co budeme skládat. A oni mi zahráli pár motivů a já se u jednoho z nich zastavil a řekl: „Ano, pojďme pracovat na tomhle, pojďme z toho něco vybudovat.“ Někdy prostě píseň přijde přímo z nitra tebe, melodie se objeví uprostřed tvých myšlenek a ty vidíš paletu použitelných tónů přímo před sebou. Byla to skvělá zkušenost, s pány pracovat.

Co další skladby z alba Take Me To The Alley, které by měly zaznít v našem vysílání?
Mám píseň, kterou si myslím ocení hlavně mladší generace – jmenuje se In Fashion, tedy „v módě“, a je o tom, jak lidé projevují k určitým věcem aktuálně hlubokou náklonnost, ale příští sezonu je odhodí a začnou milovat něco jiného. Ta skladba má jen tuto jednoduchou premisu a jede si na vlně retra v podobném stylu jako sedmdesátková satira Bennie and the Jets od Eltona Johna.

A je ještě nějaká další?
Hlavní myšlenka skladby Don’t Lose Your Steam je použitelná nejenom na mého syna, ale na kohokoliv. Pokud si sáhneš na dno a vše okolo tebe je najednou špatně, neztrácej energii na to problémy řešit, ať se ti nerozpadne osobnost, a drž se! Každý si může z tohoto sdělení tyto myšlenky odnést, protože žít v dnešním světě není jednoduché. Pro svého syna jsem ale napsal ještě další skladbu, která se jmenuje Daydream a je o optimismu – o jeho optimistickém přístupu k životu. To se ale netýká jen mého syna, ale každého dítěte na tomto světě. Děti si totiž dokážou hrát s věcmi, které my dospělí považujeme za odpad – malé hračky, které se v jejich fantazii promění třeba na auta nebo cokoliv jiného, co si jen dokážou představit. Svět je vlastně jedno velké hřiště a kouzelné místo, kde je možné cokoliv. A já podporuji svého syna v této myšlence a rád bych jej udržel co nejdéle v tomto magickém světě, protože dospělácký život je naopak hrozně přímočarý a přináší pouze platbu daní a jiné potíže. (smích)

Když tak mluvíme o písních z nového alba – je nějaká, kterou nebude možné zahrát naživo?
Ne, nemyslím si, že mám nějakou takovou skladbu. Skládám tak, abych dokázal své skladby reinterpretovat i naživo a každý jim rozuměl. První, co musíš udělat po nahrání alba, je naučit se zahrát ty skladby, které na něm jsou, i naživo. A domnívám se, že veškeré skladby na novém albu budou hratelné, přestože jsou takové, které mám oblíbené méně a jiné zase více – a ty bych rád prezentoval svému publiku. Mám tam skladbu, která se jmenuje Insanity a dotýká se partnerského soužití, respektive rozchodů. Jako základní myšlenku si bere fakt, že občas má člověk rozpolcený pocit, když osoba, ke které má momentálně nejbližší vztah a kterou by vyhledal za účelem najití porozumění a vyléčení aktuálního bodu naštvání, je ale zároveň osobou, která tento vztek způsobila. A to je jedno z velkých témat okolo lásky jako takové, že když jste emocionálně ranění, tak osoba, která by tuto ránu dokázala zacelit, je zároveň tou, co ji způsobila. Tak s touhle myšlenkou si pohrává píseň Insanity, kterou rozhodně chci hrát i živě.

Dále je tu i skladba, kterou jsem zařadil do repertoáru dávno před vydáním alba, a tou je titulní píseň Take Me To The Alley, která je o hromadění energie, pozitivního myšlení, ale i třeba peněz a materiální pomoci a darování toho všeho někomu na světě, kdo to třeba potřebuje, protože se zrovna léčí z alkoholismu, je bez domova nebo řeší jiný problém, se kterým si sám nedokáže poradit. Tato touha je odrazem zkušenosti, kterou mi předala moje maminka, která se starala o lidi bez domova – vařila jim jídlo, sháněla pro ně ošacení nebo je na čas ubytovávala, když to bylo potřeba. A tohle je druh energie, kterou bych rád předal dál, protože v této těžké době, ve které žijeme, je jí ve světě potřeba. Občas musí písnička prostě provokovat, aby donutila lidi přemýšlet – je to určitá forma politického projevu – místo bouchání na jejich dveře a pořvávání hesel „Nakrmte hladové“. Myšlenka zabalená do silné melodie prostě člověka někdy donutí k hlubšímu přemýšlení více, než když mu ji vmeteš přímo do tváře.