Herní romance mají k realitě pořád daleko, i virtuální postavy ale umí lámat srdce

Romance ve hrách jsou doménou primárně příběhových her, stejně jako v akčních filmech byly ale v jednom období obligátní položkou na seznamu střílečky. To nijak nenapomohlo jejich kvalitě a mnohdy je spíš degradovalo na pozici, kdy hráč dostal erotickou scénu „za odměnu“. Pixelové oblečení šlo dolů, hráčská spokojenost nahoru, anebo ne? Podle osazenstva Questu, ne tak docela. Jarda má vůči herním romancím obecně dost vyhraněný postoj (a srdce z kamene), Lukášovi většina virtuálních erotických scén připomíná tření kaprů a Šárka má problém svádět lepé děvy v kůži mužských protagonistů. Láska je věda!

Všichni tři se tak kloní spíše k tomu, že hry nutně nepotřebují pornografické scény jako vyvrcholení přihlouplých příběhových linek z filmů vysílaných na kabelových televizích ve dvě ráno, ale spíš kvalitní scénáře. Postavy s uvěřitelnými motivacemi a emocemi, které vám budou připadat dostatečně věrohodné na to, abyste si s nimi chtěli cokoliv začít. Některé herní romantické příběhy jsou vlastně lepší, když jim jen přihlížíte, namísto abyste je iniciovali sami. Jak trojice z Questu došla k tomu, že nejlepší herní romance jsou ty tragické se smutným koncem? Může za to třeba třetí Zaklínač.