Něco končí, něco začíná. Sapkowského Zaklínač úspěšně zmutoval do seriálové podoby

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ze seriálu Zaklínač

Fantasy seriál Netflixu Zaklínač se stal událostí konce loňského roku a ukázal, že o tenhle žánr je mezi diváky seriálů nebývalý zájem. Adaptace literární série polského spisovatele Andrzeje Sapkowského přitom nechce soutěžit s právě ukončeným megahitem Hra o trůny, spíš k němu vytváří zemitější, ale zároveň v lecčem promyšlenější alternativu.

Sapkowského románová série má přitom s Písní ledu a ohně George R. R. Martina, ze které vychází Hra o trůny, leccos společného. Obě série začaly vycházet v 90. letech, což byla doba, kdy se spisovatelům a čtenářům začala zajídat vlna osmdesátkových fantasy ság, které se jen vezly na popularitě Tolkienova Pána prstenů a RPG hry Dungeons and Dragons. Sapkowski i Martin se k tomuhle odkazu staví oba kriticky, i když každý po svém. Píseň ledu a ohně vypráví něco na způsob shakespearovské tragiky – příběh o vznešených hrdinech, kteří žijí ve světě plném zmaru a krutosti.

Ze seriálu Zaklínač

Sapkowského série naproti tomu velkou aristokratickou tragédii ani v nejmenším nepřipomíná. Spíš je to jakási opilecká poezie v hávu epické fantasy. Je plná zahořklého žehrání na zkaženost mocných a vůbec lidstva jako takového, málomluvného drsňáctví, příšer a krvavých bojů, ale i hrubozrnného humoru, nezřízeně patafyzických teorií o podstatě vesmíru a svébytně tragického pocitu života, v němž se neustále míjíme s tím, co bychom chtěli, a kde nám čas spíš bolestivě protéká mezi prsty, než že bychom ho dokázali nějak smysluplně uchopit či využít.

To ale neznamená, že by Zaklínač byl přízemnější nebo brakovější. Sapkowski, stejně jako Martin, je brilantní literát. Jeho hlavní zbraní je ironie v různých podobách, od těch třeskutě vtipných po neobyčejně skličující. Postava zaklínače Geralta, potulného bojovníka s příšerami, rozhodně nenaplňuje šablonu klasického neohroženého hrdiny. Spíš je to vyděděnec, kterým celá společnost opovrhuje stejně jako nelidskými stvořeními, jež by měl Geralt zabíjet, ale jež jsou často mnohem inteligentnější a mírumilovnější, než jsou lidé ochotní si přiznat. Jedním z hlavních témat celé zaklínačské série je xenofobie – Sapkowski ukazuje lidstvo jako prospěchářský nesnášenlivý druh, který systematicky likviduje všechno, co se mu nepodobá a z čeho nemá žádný prospěch. Svět série je ještě plný ostrůvků nelidských bytostí, které se snaží uchovat si svůj způsob existence, ale zároveň jsou si vědomy toho, že jejich éra končí. Podobné motivy najdeme už u J. R. R. Tolkiena a jiných fantasy, ale Sapkowski je dokázal ztvárnit s neobyčejnou naléhavostí.

Ze seriálu Zaklínač

V první sezoně seriálu od Netflixu můžeme z poetiky Sapkowského série zahlédnout zatím spíš jen obrysy. Přesto se Netflixu podařilo vytvořit desítku epizod, která milovníky původního Zaklínače neurazí a zároveň dokáže přitáhnout i diváky, kteří Sapkowského sérii neznají. Tvůrci zvolili v podstatě podobnou strategii jako HBO v případě Hry o trůny. V počáteční fázi si dali velmi záležet na tom, aby neodradili fanoušky a vytvořili si tak základnu věrných diváků, kteří pak mohou seriál doporučovat dalším. Kromě čtenářů původních románů a povídek do toho spadají i hráči vynikající videoherní série Zaklínač od polského studia CD Projekt Red, která je na Západě známější než Sapkowského knihy.

Málokterý z vyznavačů literárního či počítačového Geralta by přitom řekl, že seriál je stejně dobrý jako originál. Není to ideální Zaklínač, ale je to pravděpodobně nejlepší z možných Zaklínačů. Fanoušci jsou ochotní tolerovat různé odchylky, zjednodušení a lehce podbízivé prvky braku a soap opery, kterých se tým pod vedením showrunnerky Lauren Schmidt Hissrich na Sapkowského příbězích dopustil. U všech je totiž dobře poznat, že šlo o volby, které měly do univerza Zaklínače usnadnit přístup i těm, kteří do něj budou vstupovat poprvé.

Ze seriálu Zaklínač

První sezona má tři paralelní dějové linie, které nám představují trojici nejdůležitějších postav zaklínačské ságy – zaklínače Geralta, princeznu Ciri a kouzelnici Yennefer. Tvůrci přitom zvolili podobný model jako Christopher Nolan ve filmu Dunkirk – každé z paralelních vyprávění zabírá jiné časové období, a to někdy i v řádu mnoha let. Může to být lehce matoucí, když se jednotlivé linky začnou proplétat, ale zároveň je to chytrý způsob, jak uvést postavy na scénu. A zároveň jak vnést do uzavřených historek s Geraltem větší epičnost, kterou budou diváci zvyklí na košatý děj Hry o trůny očekávat.

Geraltova linie je totiž přímo inspirovaná skvělými Sapkowského povídkami, kterými zaklínačská série začíná. Každá z epizod přitom adaptuje jednu uzavřenou povídku. Linky s Ciri a Yennefer naopak mají jen malou oporu v knihách a jsou také podstatně méně propracované. Příběh o počátcích kouzelnické dráhy Yennefer působí jako melodramatická vyprávěnka, která vypadla z jedné z pozdějších sezon Hry o trůny. Ciri už se pak jednodlivými epizodami vyprávění spíš jen bezcílně trmácí, než že by její cestování mělo nějaký jasný smysl a cíl. Prostřednictvím jejich příběhů nás ale autoři seriálu seznamují s řadou postav a míst, jako je čarodějnická škola Aretuza a společenská vrstva mocných čarodějů nebo les Brokilon obývaný obávanými dryádami. Ty všechny budou klíčové pro další sezony, jež už budou vycházet ze Sapkowského románové série. První sezonu je tak možné chápat jako ochutnávku toho, co bude následovat, pohled do zaklínačova světa, předtím než ho začne drancovat ničivá válka, během níž se odehrávají Sapkowského romány.

Ze seriálu Zaklínač

Jisté rozpaky budila i vizuální stránka seriálu, která na první pohled působí mnohem tuctověji a chuději než prostředí Hry o trůny. To je ale také dané rozdílem obou předloh. Martinova sága se odehrává v honosném prostředí aristokracie a jsou v ní mnohem důležitější spory mezi jednotlivými šlechtickými rody, což tvůrci podtrhli výrazným výtvarným odlišením jednotlivých míst, ale i typických barev, erbů a dalších znaků různých rodin, klanů a skupin v silně kastovním světě seriálu. Svět, kterým bloudí Geralt a další hrdinové Sapkowského knih, naproti tomu připomíná spíš jeden velký zbídačený venkov, ze kterého se i nejmocnější vrstvy obyvatel jen lopotně snaží vymanit. Největším monstrem tu nejsou bílí chodci z ledové pustiny za obří zdí, ale lidé a jejich velikášské touhy a malicherné strachy. Svět, ve kterém se seriál odehrává, je přesně takový, jaký si jeho hrdinové zaslouží.

Ze seriálu Zaklínač

Oproti Hře o trůny má Zaklínač ještě jednu výhodu. Sapkowského románová sága je uzavřená, a to brilantně (byť skvělá poslední kniha série, román Paní jezera, svou patafyzičností některé fanoušky příliš nenadchla). Navíc v ní všechno dává smysl – víme, jak funguje magie, jaké jsou motivace jednotlivých postav, jakou úlohu sehrají v celém dramatu, odkud kam směřují jejich osudy. Hra o trůny ukázala, že tyhle věci je dobré vědět dopředu. Martinova románová sága totiž dodnes zůstala nedokončená a plná nezodpovězených záhad, nejasných náznaků a neuzavřených osudů. Způsob, jakým se v poslední sezoně seriálu pokusili příběh uzavřít tvůrci seriálu, byl hodně tristní. Autoři seriálového Zaklínače mají na své cestě spolehlivější kompas v Sapkowského knihách.

Víc o opilecké fantasy poezii Andrzeje Sapkowského a toulkách světem seriálového Zaklínače si poslechněte v recenzi Antonína Tesaře.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související