Hipstři, babičky i byznys. Zahrádkaření jako městská rekreace
„Z nekvalitní půdy, na které nikdo nechce hospodařit, udělají zahrádkáři za deset let půdu s nejlepší bonitou,“ podle Petra Gibase patří městské zahrádkaření k jednomu z trendů, které se k nám šíří ze Západu. „Patří to k životnímu stylu, který klade důraz na ekologičnost, udržitelnost a lokálnost. V Berlíně se o zahrádkových osadách mluví jako o výborné udržitelné městské rekreaci. Nemusíte jezdit někam na chatu, odpadají vám emise, protože na svou zahrádku dojedete městskou hromadnou dopravou nebo na kole.“
O tom, co všechno je součástí městské zeleně a jaká je její role v jeho každodenním provozu, se tento týden diskutovalo na pražské koferenci Město má být z kamene. Nebo ne?, pořádané Sociologickým ústavem Akademie věd ČR. Spoluorganizoval ji antropolog a urbánní geograf Petr Gibas, se kterým jsme v On Air mluvili o různých podobách městského zahrádkaření. „Třeba městské komunitní zahrádky dnes nejsou populární jen u nás. Například v Moskvě jsou ale hodně tažené představou vyšší střední třídy, hipsterského životního stylu a generování zisku, takže je to tam spíš o byznysu.“
Zahrádkářské kolonie jsou někdy vnímané jako pozůstatek socialismu, ale podle Petra Gibase jejich historie sahá mnohem dál: „V Praze se objevují už od přelomu devatenáctého a dvacátého století. Během času jejich počty kolísaly, za války jich bývalo více, pak zase ubývaly. V období normalizace narůstaly v počtu, ale přesouvaly se z centra na okraje města. Pod velkým tlakem se ocitly v devadesátých letech, kdy o ně lidé ztráceli zájem. Nová vlna zájmu začala narůstat v posledních deseti letech.“
K nadšeným zahrádkářům nepatří jen senioři nebo hipsteři, ale také mladé rodiny s dětmi. A protože osady stále zanikají, mají některé kolonie dokonce seznamy čekatelů na uvolněné zahrádky. „Zahrádky jsou problematické tím, že je není tak jednoduché nějak zařadit a zaškatulkovat. Není to ani park, ani zástavba. Některým lidem také vadí, že je to jakási privatizace veřejného prostoru, do kterého pak nemohou všichni vstoupit. To je ale diskutabilní, protože do řady dalších veřejných prostranství se také nesmí vstupovat.“
Poslechněte si více v rozhovoru s Petrem Gibasem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
