Historky rozkladu z průmyslového Manchesteru. Zemřel post-punkový vypravěč Mark E. Smith z The Fall

Manchester byl v pozdních sedmdesátých letech temný, šedý, depresivní. Nad britským městem proslulým textilním průmyslem se vznášela mračna z továren a nedýchalo se tu nejlépe, jednou z hlavních industriálních zón byl Trafford Park – každé ráno tudy projížděl zpěvák kapely The Fall Mark E. Smith na svém mopedu do práce v manchesterských docích. Podle jedné historky se tu den co den potkával s frontmanem Joy Division Ianem Curtisem, dokonce nosili stejné bundy a při nočních toulkách si na ně akorát připnuli svastiku – v duchu punkové provokace. „Vypadali úplně stejně, bylo to děsivé,“ popisovala Una Baines, Smithova tehdejší přítelkyně a spoluhráčka v The Fall.

Mark E. Smith|foto: Jon Pinder

Curtis i Smith dělali úřednickou práci, oba měli dělnický původ a byli samovzdělaní intelektuálové – Joy Division si půjčovali od Williama S. Burroughse a The Fall se pojmenovali po knížce Pád od Alberta Camuse. Obě kapely a jejich zpěváci se stali synonymy britského post-punku, hudby dělané intelektuály, kteří místo křiklavých čír nosili košile zapnuté na poslední knoflíček až ke krku. Jenom Joy Division byli známější a stal se z nich mýtus ještě v osmdesátých letech po Curtisově smrti. Vždyť The Fall ani neměli pořádné logo, jaké by se hodilo na trička z obchoďáků – a vůbec, Smith jenom těžko mohl být módní ikonou, se svými košilemi, přes které zásadně nosil ošuntělý kožený kabát. A hrál téměř až do své smrti, poslední koncert odzpíval vloni v listopadu z vozíčku.

„Obdivoval jsem ho jako umělce i jako člověka, přes nebo právě pro jeho excentrickou povahu,“ napsal na Twitter spisovatel Irvine Welsh, autor knižní předlohy Trainspottingu. Smith za sebou zanechal třicet dva studiovek s The Fall, a kdybyste se zeptali slavného moderátora BBC Johna Peela, jakou desku The Fall si pustit, řekl by: „Všechny.“ Věděl své, The Fall v jeho proslulých sessions hráli čtyřiadvacetkrát. Smith svou kapelu řídil jako továrnu a za víc jak čtyřicet let na scéně se v ní vystřídalo neuvěřitelných šedesát šest členů, někteří nevydrželi déle než rok.

Neměl problémy říkat nepříjemné věci. Byl geniální vypravěč a jeho fantaskní nesouvislé příběhy – někde mezi anglickou pohádkou, hororem, sci-fi a sociálním dramatem – byly pevně svázané s Manchesterem a konkrétní dobou, kdy se k moci dostala Margaret Thatcher. Smith zůstane symbolem nekonformního odpadlíka a antihrdiny, který plive na všechny strany. Zpěváka, který své texty podává s neodmyslitelným akcentem publiku jako rozkazy. Intelektuála, který si nemá potřebu cokoliv dokazovat, a mizantropa, který dokáže na povel vyklidit celou hospodu. „Lidi přecházejí na druhou stranu, když mě vidí. Je to talent,“ přiznával v posledním rozhovoru pro deník The Guardian.

Postindustriální hrob

První z bezpočtu inkarnací kapely The Fall se zrodila v roce 1976 poté, co Mark E. Smith v manchesterské Free Trade Hall na vlastní kůži zažil sezónní senzaci Britských ostrovů: pojízdný cirkus Sex Pistols. Poselství, které mu o rok starší Johnny Rotten předal, bylo jasné: nemusíš umět zpívat, nemusíš umět na nic hrát, stačí ti naštvanost, energie a sdělení. Mark E. Smith miloval intoxikovanou temnotu The Velvet Underground i psychedelickou teatralitu The Doors, teprve ve svém rodném městě ale našel témata a odrazový můstek k vlastní kreativitě. Neurvalé vystupování Sex Pistols bylo nedílnou součástí obvodu, který definitivně sepnul při vystoupení další zásadní punkové kapely. Manchesterským rodákům Buzzcocks už ale Smith nepřihlížel ze zpoceného kotle, ale ze zákulisí. Právě předskakování punkrockovým pionýrům Buzzcocks byl totiž první úkol nově založených The Fall.

Tohle spojení dávalo daleko větší smysl než Smithovo vzhlížení ke zmíněnému Morrisonovi. Ti dva se totiž snad ani víc lišit nemohli. Morrison coby student filmové režie na západním pobřeží Spojených států obluzoval svoje okolí neustálým citováním Nietzscheho, Rimbauda, Kafky nebo Ginsberga a svoji revoluční pódiovou prezentaci postavil na dionýském víření chaosu, který musela často zastavovat až policie. Smith ale nikdy nepotřeboval mávat čtenářským deníkem a na rozdíl od Morrisona nehledal inspiraci v obskurních démonologických knihách ze 17. století. Největšího démona měl celé dospívání přímo před sebou: nástup postindustriální společnosti a s ním spojené chátrání textilních továren nezasahoval jenom do jeho života, ale do života celého Manchesteru. Kolébka kapitalismu se postupně stávala postindustriálním hrobem.

Mark E. Smith na společenské změny zhmotnělé v rozpadu jeho rodného města reagoval očekávatelně. Společně s basistou Tonym Frielem, který byl členem mládežnické odnože britské komunistické strany, docházeli na schůze britských marxistických spolků. Smith ale později tvrdil, že to bylo jenom proto, aby do sebe nasál co nejširší spektrum názorů. Z The Fall se nestala politická kapela. Smith totiž svoji expandující mysl odmítl omezovat a tak trochu v duchu citátu mladého Boba Dylana vysílal signály o tom, že „neexistuje žádná černá nebo bílá, vlevo nebo vpravo, je jenom nahoře a dole“. Mark E. Smith byl dole hodně často. A v písních The Fall o tom mluví tak přesvědčivě, že skoro cítíte jeho cigaretovým kouřem nasáklou bundu.

Mark E. Smith|foto: Fotobanka Profimedia

Mezi Jamesem Joycem a Lovecraftem

„Ten bordel ve vzduchu ti zku*ví ksicht, jo, industriální zóna. Šéf ti vezme většinu platu, a pokud z toho máš deprese, řekni doktorovi o nějaký valium,“ zpíval Smith ve skladbě Industrial Estate o Trafford Parku, který míjel každý den na cestě do doků. Píseň pochází z první deska Live at the Witch Trials z roku 1979, na níž má každá skladba jinou barvu zvuku a je jinak nahlas. Desky byly neotesané a nepříjemné jako každodenní realita. Smith psal o tom, co viděl kolem sebe. Manchester se začal koncem 70. let měnit, vylidňovaly se továrny a město si prožívalo svou „panelstory“ – staré viktoriánské terasové domky nahradily anonymní sídlištní králikárny. „Ti plánovači by měli viset za to, co udělali. Poničili Manchester víc než německé bombardéry za druhé světové války – a vše bylo maskované velkorysostí sociální demokracie,“ líčila Una Baines, bývalá členka The Fall, pro knihu Simona Reynoldse o post-punku Rip It Up and Start Again.

Kouzlo The Fall, které sálá ze všech dalších desek, se naplno ukázalo na třetí studiovce Grotesque (After the Gramme) z roku 1980. Na rozšíření fantazie pracoval Smith dlouhou dobu, do jednoho z manchesterských parků chodil na psychedelické seance s lysohlávkami a na přelomu desetiletí začal brát hodně amfetaminy, které jeho myšlenky jenom urychlily. Reynolds popisoval Smithův styl jako „severoanglický magický realismus“. Na Grotesque si vymýšlel nová slova a do písní zval zlověstné skřety, tajemné příšery, čarodějnice, kejklíře. V písni Impression of J Temperance vypráví, jak v noci Manchester terorizuje zrůda s fialovýma očima, která se živí odpadky. „Mám sny, vidím je, náklaďáky s náckovskými negry, jako Faust s plnovousem,“ zpívá zas v  C'n'c-s Mithering. A kabaretní, psychotický song The N.W.R.A. působí, „jako by James Joyce přepsal Lovecraftovo Volání Cthulhu a někdo to celé vtěsnal do deseti minut“. Těmito slovy popisoval desku kulturní teoretik Mark Fisher a vlastně je to výstižné i pro Smithův styl. Vymýšlí si tu vlastní verzi továrního Manchesteru, ve vzduchu se kromě zplodin vznáší něco děsivého – vyšší nepopsatelnou mocí (skoro jako u Lovecrafta) tu je byrokracie a městští úředníci jsou oni zlověstní skřeti, kteří si došlapují na město. Jako na obálce singlu City Hobgoblins.

Zlevnil bych cigára

Přestože Smithova imaginace, pomocí které zabydloval svoje písně pochroumanými figurkami i magickými bytostmi, často mířila až do jiných galaxií, nikdy se vlastně úplně nevzdálil z milovaného i nenáviděného Manchesteru. Často si sice stěžoval na „hnusné jídlo a obchody na ho*no“, industriální město ale zůstalo pevnou součástí celé jeho poetiky dělnické třídy. Podobně jako bratři Gallagherovi fandil fotbalovému Manchesteru City, a to samozřejmě dávno předtím, než Citizens koupil šejk Mansúr a udělal z nich jeden z nejbohatších klubů na světě. Fotbal byl pro Smithe indikátorem nálad ve společnosti a inspirací pro příběhy, jejichž protagonistou byl často on sám. Když se v roce 2005 zjevil na BBC, aby v sedmiminutové sekvenci předčítal výsledky všech anglických fotbalových soutěží, udělal z toho jeden z nejpodivnějších momentů své kariéry. Mark E. Smith dokázal i fotbalové výsledky číst tak, že člověk hltal každé slovo.

Mark E. Smith byl samozřejmě chodící zásobárna bizarních historek a výroků, které se samovolně měnily ve slogany. Nenáviděl Alexe Fergusona, U2, Pink Floyd, lidi nad čtyřicet let, skotské popové kapely, tmavé pivo, bílé tenisky, ovocný džus, Berlín, nedělní noviny nebo Eddieho Murphyho. Když se ho v anketě časopisu NME zeptali, co by udělal na místě britského ministerského předsedy, měl hned jasno: „Zlevnil bych cigára, zdražil zdravé jídlo a vyhlásil válku Francii.“ Při zvukové zkoušce hodil po Mumford & Sons prázdnou láhev a jednomu z novinářů se snažil nacpat pero do nosu, aby tak dokázal, že „pero je silnější než meč“.

Na rozdíl od Oasis nebo třeba Morrisseyho (kterého zásadně a k jeho nelibosti oslovoval hurónským pokřikem „Steeeven!“) se ale Smith nikdy nechytil do pasti archetypálního rockového chování, které přikazuje hudebníkům měnit se v nesnesitelné idioty. Poslední Smithův vzkaz je ostatně asi nejvýmluvnější. Poté co zrušil koncert v Bristolu, okamžitě přispěchal s ujištěním, že jej fanouškům za pár týdnů určitě vynahradí. Na závěr vzkazu pak připsal: „Miluju vás, ale nezvládnu vás obejmout všechny.“

Je skoro nemožné si představit, že by Marka E. Smithe mohl někdo v současném kulturním prostředí Velké Británie nahradit. Britský mainstream se točí v apokalyptickém cyklu retrománie bez obsahu a ukotvení, který reprezentují třeba Adele, Ed Sheeran nebo Sam Smith. Pokud se chce současný britský posluchač proti popovým celebritám vymezit a neutíká ke klubové hudbě nebo grimeu, sáhne po Sleaford Mods. Punkový básník Jason Williamson by ale bez The Fall těžko bušil do britské společnosti tak obratně. Je dost dobře možné, že další Mark E. Smith právě teď skládá zboží ve skladu nadnárodních internetových obchodů a k natočení desky nikdy nenajde energii.