„Hlavně, abychom byli spokojení my sami.“ February vydali vyzrálý debut Branching Tracks

Branching Tracks je především dobře napsaným indie popem a důkazem na debut nebývale zralého songwriterství. Povídal jsem si s Uzim a Tomášem, kteří oba ve February hrají na kytaru a zpívají.

Debutová deska Branching Tracks vyšla až po třech letech od vašeho vzniku. Proč to trvalo tak dlouho?

Uzi: Trvalo nám hrozně dlouho, než jsme se dostali k prostředkům na to, abychom ji mohli udělat. Měli jsme to štěstí, že přišel otec našeho basisty a poskytl nám zázemí.

Tomáš: Já si upřímně nemyslím, že to trvalo nějak extrémně dlouho. Kdybychom desku nahráli dříve, nebudeme na ni ve výsledku tak pyšní. V době, kdy jsme dostali první dávku pozornosti od hudebních médií, jsme já a náš basák byli ještě ucha z gymplu, moc jsme nevěděli, jak se s tím vypořádat. Za ten rok nebo dva jsme stihli vyrůst tak akorát, abychom se cítili spokojení s tím, s čím jsme vyšli.

Už před jejím vydáním se na vás upnula docela velká pozornost a fandili vám i někteří hudební novináři. Necítili jste tlak?

T: Já jsem se cítil hlavně pod tlakem sebe sama. Záleželo mi hlavně na tom, abychom s deskou byli spokojení my. Tyhle věci jsem moc neřešil. Negativní recenze přijdou vždycky, jsem s tím už dopředu smířený, takže očekávám, co o tom kdo řekne.

Jaká symbolika se skrývá za názvem Branching Tracks?

T: Název alba jsme hledali dlouho. Některé kapely to vyřeší jednoduše tak, že ho pojmenují tzv. „self-titled“, ale na to nemáme dostatečně silný název, takže jsme se rozhodli to udělat z názvu nějaké písničky. Líbí se mi, když je v názvu alba přiznané, že jde o album, nějaké zvuky, tak mě napadlo Branching Tracks. Další význam je, že naše písničky jsou rozvětvené. I když je písnička sloka–refrén, další sloka a refrén už nejsou stejné a tím se to větví.

Desku jste vydali u labelu Červený kůň. Jaké výhody obecně v dnešní době labely mladým kapelám nabízí?

U: Nabízí takový základ. Pomůže finančně s výrobou, nám třeba zafinancoval vinyly, taky trochu proma. Rozhodili nás třeba po různých streamovacích službách.

Svůj žánr definujete jako post-indie, ve vaší hudbě ale slyším i odkazy na devadesátkové emo, shoegaze a v Life Is Not a Film dokonce citujete Joy Division. Kdo jsou vaše hudební vzory?

T: Na naší hudbě se podepisuje to, že toho posloucháme hrozně moc a každý z nás má široký rozměr toho, co poslouchá. Moje nejoblíbenější kapela jsou Animal Collective. Nedávno jeden novinář z NME řekl, že Alex Turner je takový jeho Harry Potter, a já to mám úplně stejně. Miluju taky post-punkové kapely, starší jako Joy Division, nebo novější jako Iceage nebo Preoccupations. Určitě nás ovlivňuje i shoegaze, Kevin Shields je obrovská hudební bedna a oba nás hodně inspiruje.

U: Já mám hodně silný základ ve tvrdších stylech jako post-metal, post-rock, ale třeba i progrock. Nejoblíbenější kapela je ale Radiohead.

Pamatuju si, že před pár lety alternativní kytarová scéna nebyla v Ostravě moc rozvinutá. Jak je na tom Ostrava teď?

U: Samozřejmě vyrostli Places, to je jeden z největších tahounů od nás. Čerstvý objev je Jaro, máme i věci jako Porcelaine People, kteří se znovu probudili, a z toho mám velkou radost.

T: Máme toho hodně a já myslím, že to souvisí s celkovým rozvojem alternativní kytarové scény u nás, který je tu v posledních letech. Rád tomu říkám „nová kytarová česká vlna“. Za poslední tři roky vyrostlo hodně kapel, které zpívají česky a jsou světové, jako Role nebo Plusminusnula. Jsem rád, že to tu takhle funguje, že se ty kapely znají a pomáhají si.