Honza Vojtko v Diagnóze F o submisivitě a dominanci ve vztazích: Kdo je hlavou rodiny?

4. srpen 2016

To, zda budeme mít ve vztahu hlavní slovo nebo budeme spíš poslušně následovat svého partnera či partnerku, závisí na mnoha faktorech. Například na tom, jaké vzory či stereotypy si přinášíme z vlastní rodiny a samozřejmě i na našem vlastním osobnostním nastavení a míře osobní zralosti.

Vztah, kde je jeden z partnerů jasně dominantní a druhý jasně submisivní, může fungovat po mnoho let celkem bez obtíží. Ty však mohou nastat v okamžiku, kdy si například submisivní partnerka uvědomí, že jí v oné poslušnosti není vlastně úplně dobře a že tuto roli hraje spíš proto, že se to tak má dělat, že se to přece „od dobré manželky očekává“, protože to viděla u své matky. Vzpoura proti submisivní pozici může být velmi nesnadná, zejména jsou-li karty ve hře „kdo je hlava rodiny“ jasně rozdány. „Dosud dominantní partner je najednou velmi překvapený, že by mělo být něco jinak, když to do dneška tak dobře fungovalo. Možná i on si z rodiny nese naučený stereotyp o tom, že chlap určuje směr a hotovo,“ říká v rozhovoru Diagnózy F párový terapeut Honza Vojtko. Submise a dominance ve vztahu může být rozložena samozřejmě i úplně opačně, než je popsáno v uvedeném příkladu, i to však s sebou nese prakticky stejná úskalí.

Na téma „kdo je hlava rodiny“ se často vtipkuje s tím, že hlavou rodiny je muž, ovšem žena je krkem, která tou hlavou hýbe. Pokud však mezi partnery nejsou vědomě rozděleny pole působnosti, mohou se „hybači hlav“ uchylovat k manipulacím a úskokům, aby dosáhli svého. „Ve zdravém vztahu by měli být partneři schopni říkat si věci na rovinu a vyjednávat,“ říká Honza Vojtko. Ačkoliv by se mohlo zdát, že témata genderových stereotypů a očekávání, které si přenášíme do vlastních vztahů, jsou už přežitá a dnešní mladí dospělí už je neřeší, zkušenost Vojtka z poradny ukazuje opak. „Do poradny mi chodí několik mladých lidí kolem dvaceti let, kteří se snaží vyrovnat s těmito očekáváními a najít se v nich tak, aby jim bylo dobře.“

03557792.jpeg

Vyjednávání o našich rolích ve vztahu, ale i v běžných činnostech, domácích pracích aj. je však jen prvním krokem. „Je vhodné pak ještě ověřovat, zda je mi takhle dobře, zda to, co dělám, je skutečně moje rozhodnutí, zda je to něco, s čím souhlasím, nebo zda jsme jen submisivně poslušný a o svých činech nerozhoduji,“ dodává Vojtko.

Spustit audio