Hovorů o islámu se nesmí zmocnit štvavé facebookové skupiny, říká Ostřanský
„Kritická debata o islámu je nesmírně potřebná, ale to, co dělá Islám v ČR nechceme, je štvaní a podněcování k nenávisti v krystalické podobě,“ říká známý český orientalista. Nedávno vydal knihu Atlas muslimských strašáků aneb vybrané kapitoly z „mediálního islámu“, kterou se snaží alespoň vyvažovat množství mýtů, které se v české debatě o islámu opakují.
Máte už nějaký oblíbený stereotyp nebo mýtus o islámu, který se u nás často omílá?
Z nedávné doby mi hodně utkvěla představa šátku. Hodně se hovořilo o případu muslimských studentek, které nosily šátek – debatovalo se o tom v médiích, zabývala se tím doktorka Šabatová a její vyjádření vyvolalo ohromný zájem a emoce. Často jsem v té souvislosti čítal, že „umírněná nebo liberální“ muslimka šátek nenosí. Nosí-li prý muslimka šátek, je to fundamentalistka. To je čirý nesmysl, ale opakovalo se to tak často, že před tím nešlo utéct.
Ministerstvo vnitra nedávno zveřejnilo situační zprávu o extremismu za 1. čtvrtletí roku 2015, ve které poprvé zmiňuje aktivitu Islám v České republice nechceme. V Česku už prý není tolik aktuální anticiganismus, a to v souvislosti se stoupajícím počtem islamofobů. Zmiňuje taky sérii celkem pěti početnějších demonstrací v Praze, Brně a v Českých Budějovicích, které IVČRN uspořádali.
Tu zprávu jsem četl, je velmi dobře, že na to upozornila. Nezarazilo mě ani tak to, kolik lajků získali na Facebooku, to je sice smutné a člověka to nepotěší, ale celkem to koresponduje se sociologickými výzkumy, podle kterých je procento lidí majících obavy z islámu zdaleka nejvyšší v celé Evropské unii. Zaráželo mě ale, kolik politiků bylo ochotno se těchto aktivit účastnit. Teď nemám na mysli jen tu demonstraci na Hradčanském náměstí, ale nedávný takzvaný ideologický sněm skupiny Islám v ČR nechceme, kde se to našimi zákonodárci jen hemžilo. Kritická debata o islámu je samozřejmě nesmírně potřebná, ale to, co dělá Islám v ČR nechceme, je štvaní a podněcování k nenávisti v krystalické podobě. Respektuji to, co představitelé této platformy hlásají o sobě, tedy že se zdržují výzev k násilí a distancují se od neonacistů a podobně, to je všechno pěkné. Ale když si vezmete, jak jejich aktivita v praxi vypadá, když se podíváte na jejich internetové prezentace, to je děs a hrůza. Já se domnívám a vím, že je to naivní, že politik by měl dokázat jít proti hlasu většiny. Český veřejný diskurz, pokud jde o islám, je opravdu velice specifický, před několika měsíci jej kolega Miloš Mendel nazval nejhorším v Evropě. Já se s tím ztotožňuji, ta diskuse je nezralá. Pokud se nemáme dostat do situace, že se hovorů o islámu zmocní představitelé štvavé facebookové komunity a řada politiků, kteří s nimi sympatizují, tak je třeba maximálně podporovat otevřenou antikritickou debatu o všech těchto tématech. Jakákoliv tabuizace by byla kontraproduktivní, otevřené a kritické debatě se ale nikdo nebrání, včetně muslimů, to je taky potřeba říct.
Souhlasíte tedy s Milošem Mendelem, že česká islamofobie je daná především neznalostí?
Ano, v tomto bodu s ním souhlasím, je mnohem jednodušší ty informace čerpat z pokřivených, ale čtenářsky vděčných zdrojů. Spousta lidí si radši přečte text v Reflexu od Jiřího X Doležala než analýzu od odborníka, která nemusí být tolik čtivá. Z islámského světa opravdu přichází spousta hrozeb a v muslimských státech se dnes a denně odehrávají tragédie, ale to by neměly být jediné zprávy z nich. Opět je třeba zmínit oportunismus, řada politiků prostě vycítila téma – sama jste na to narazila v té zmínce o tom, že anticiganismus je u nás teď zastíněn islamofobií.
V Atlasu muslimských strašáků píšete, že v 90. letech média nejčastěji opakovala mantru, že islám sám o sobě není špatný, ale záleží na jeho výkladu. Po 11. září se zase téměř všichni novináři ptali, jestli zlo neplyne ze samotných kořenů islámu. Co je podle vás hlavní současný mediální trend?
Je to ryze můj subjektivní pohled, ale mám dojem, že je snaha zasazovat islám do širších kontextů. Islám je často v úvahách jen nějaké východisko, začneme hovořit o muslimech v Evropě, od toho se dostaneme k multikulturalismu, od toho se dostaneme k chřadnoucímu starému světadílu, který nápadně připomíná Římskou říši. Spousta těch článků, které píšou o islámu a muslimech, vlastně o islámu nejsou, protože autoři o nich mnoho nevědí. Vědí ale velmi přesně, jakou roli mají sehrávat v širších souvislostech. S tím souvisí taky odpor k politické korektnosti.
Proti politické korektnosti se u nás často vymezuje, nejsem si ale jistá, jestli se stejně často provozuje. Není tam rozpor?
České debaty na tohle téma, ve srovnání třeba s USA, kde tuto problematiku řeší už mnoho let, jsou komické. Politická korektnost je nástroj, takže může být dobrá nebo špatná, nástroj využitelný nebo zneužitelný. Nesmíme zapomínat na to, že se díky politické korektnosti přestalo černochům říkat negři, přestala se objevovat ta nejhrubější sexistická klišé, podařilo se kultivovat debatu nejen po stránce jazykové, ale i věcné. To je jedna stránka politické korektnosti, pak je ta druhá stránka, falešná politická korektnost, když člověk některé věci nechce vidět, přivírá oči, aby neurazil spoludebatujícího. Není to ale žádná utopie – spojit politickou korektnost s kritičností a otevřeností, ty věci nejsou protiklady, lze je sloučit.
V předmluvě Atlasu muslimských strašáků citujete zahraniční autory, jedna z citací obviňuje západní učence ze selhání, zanedbali prý své intelektuální povinnosti. Máte pocit, že západní opinion leadeři nepřipravují Evropu na změnu, kterou kvůli přílivu emigrantů prochází?
Jedna otázka je, co opinion leadeři dělají, a jiná je zase, jak jsou slyšet, komu chtějí lidi naslouchat. Ta citace, kterou jste zmínila, je Ibn Warraq. Což je jeho pseudonym, je to odpadlík od islámu, klasik protiislámského písemnictví, český překlad jeho knihy Proč nejsem muslim se stal takovou vlaštovkou. Je to průkopnická kniha, ve které Warraq útočí nejen na muslimy, kteří jsou jistým způsobem oběti (narodili se v muslimském prostředí, takže si nemohou vybírat), ale obviňuje plošně západní odborníky, religionisty, orientalisty, že si selektivně vybírají, co se jim na islámu líbí, a bojí se pohlédnout pravdě do očí.
Pojďme se ještě zastavit u proměny Evropy. V poslední době se často mluví o evropských hodnotách, nebo dokonce o německých hodnotách, francouzských hodnotách, to slovní spojení se začalo docela nadužívat. Vy v citacích uvádíte i to, že Evropa by měla debatovat o tom, jaké hodnoty si chce uchovávat, ne se jen prezentovat jako zářný příklad pro lidstvo a mravní velmoc.
To je citace z knihy Waltera Laqueura Poslední dny Evropy, překlad té knihy na českém trhu jako první nastínil chmurnou vizi kontinentu, který bude stále více islámský. Pokud tomu máme čelit, nelze si dělat iluze, že my jsme ti skvělí a oni ti primitivové, ale naopak si vytyčit, na čem chceme lpět, co je zásadní, co je třeba si uchovat, co je to podstatné. V debatách o budoucnosti Evropy a islámu se mnohem častěji objevuje, co nechceme, než to, co chceme uchovat. Já se přiznám, že pojem evropské hodnoty je pro mě poněkud vyprázdněný.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
