Hrabal a film: Fádní odpoledne v Automatu Svět

Hrabalovské štěky se od krátkého filmu Ivana Passera Fádní odpoledne (1964) staly drobným koloritem – spisovatel opouštěl libeňský byt, vcházel do náleven, vynořoval se z lesa nebo obhospodařoval zahrádku v Kersku. Hrabal však inspiroval nejen jako „žijící a kolemjdoucí“, ale aktivně spoluutvářel adaptace svých děl i jako scenárista.

Inspirativní impulz Nové vlně v podobě poetiky magické všednosti, oscarové Ostře sledované vlaky, vrchol české pivní idyly v Postřižinách, nedocenitelné svědectví o zahrádkářském existencialismu ve Slavnostech sněženek… Když próza Bohumila Hrabala vystoupila z podzemí 50. let, stala se záhy živou výzvou k filmařskému uchopení. Povídkový film Perličky na dně (1965) spojil významné režijní osobnosti 60. let, spíše než jako triumf ho však můžeme vnímat jako ukázku těžkostí, které Hrabalův polyperspektivní, rozbíhavý a neobyčejně nasycený styl působil tvůrcům.

Oscilace mezi fascinovaným inscenováním proudu řeči a nutkáním dát mu rovnocenný obrazový protějšek ústila v některých případech do těžkopádnosti a zaumnosti, tedy jevů, které jsou naprostým opakem organického toku hrabalovského vyprávění. Posedlost tvorbou jako formou obrany proti nicotě existence prostupuje většinou filmových povídek ze 60. let, ať už jde o insitní výtvory lidových umělců (Dům radosti Evalda Schorma, Sběrné surovosti Juraje Herze), konceptuální „tovární“ grafiky Hrabalovy múzy Vladimíra Boudníka (Automat Svět Věry Chytilové), nebo pábení jako jednu z vrcholných forem umění všednosti. V tomto ohledu bezesporu zaslouží vyzdvihnout pokorné a uměřené Fádní odpoledne Ivana Passera, kterému se podařilo zachytit trýznivě banální krásu marnosti nejúsporněji, a proto nejpřesněji.

Ačkoli 60. léta jako dekáda kulturního uvolnění předestřela hned několik možností filmové interpretace Hrabala, pro léta následující převládla smířlivá perspektiva menzelovská, kterou jasně definovaly čítankově kultivované Ostře sledované vlaky (1966). Mnozí oprávněně poukazují na postupnou degradaci Hrabalovy poetiky až k otupělému figurkaření a ležácké filozofii, přinejmenším dvojice Menzelových filmů si však dle mého zaslouží zvláštní zmínku.

Z krátkého filmu Ivana Passera Fádní odpoledne|foto: Bonton

Předně – v trezorových Skřiváncích na niti (1969) se přístupná uhlazenost inspirativně vplétá do rezaté atmosféry krásné Poldi a uřvané pompy vrcholného stalinismu. Filmu se daří nazírat období totality s jakousi filozofickou smířlivostí (slovy jedné z postav: „Osud mi dává pokyn, abych přesněji filozofoval.“), malé osobní tragédie i mementa krutosti splétat mimoděk z náznaků, absurdity a živelně větvené řeči. Skřivánci tak dodnes zůstávají neokázalou reflexí kruté doby a svědectvím nezkrotné svobody promluvy jako nástroje zmocňování se světa.

Z filmu Skřivánci na niti|foto: Josef Janoušek

A konečně Slavnosti sněženek (1983) coby lidově-myslivecký vrchol, který přečnívá Menzelovy normalizační vesnické idyly už úvodní hypnotickou jízdou kamery po usínající chatové osadě. Film sice v mnoha ohledech souzní s oblíbenou českou „člověčinou“, zároveň se mu daří pod přívalem ikonických hlášek a fraškovitých situací vytvářet velmi hořký existenciální podtón i precizní charakterovou a komunitní drobnokresbu. Tragický závěr jako by se kruhem vracel k pointě Menzelovy filmové povídky Smrt pana Baltazara z roku 1965. U cesty chladne mrtvé lidské tělo, zatímco opilci se zvolna trousí domů ke svým obskurním existencím na pokraji nicotnosti.

Troufám si tvrdit, že po Bohumilu Hrabalovi zůstane v české kinematografii právě tato hluboká šlépěj, zatímco idiotský úsměv Oldřicha Kaisera vulgo Jana Dítěte, velebícího plzeňskou dvanáctku, poputuje tam, kam patří. Na smetiště klasiků degradovaných na dekoraci, vábící turisty ke konzumaci vyvanulé české idyly. I to ale konec konců k Hrabalovým „sběrným surovostem“ tak nějak patří.

Filmy natočené podle předlohy a scénáře Bohumila Hrabala:
Fádní odpoledne (1964)
Perličky na dně (1965)
Sběrné surovosti (1965)
Ostře sledované vlaky (1966)
Skřivánci na niti (1969)
Postřižiny (1980)
Slavnosti sněženek (1983)

Filmy natočené podle předloh Bohumila Hrabala:
Něžný barbar (1989)
Příliš hlučná samota (1994)
Andělské oči (1994)
Obsluhoval jsem anglického krále (2006)