Žijeme v době, kdy se stále více hovoří o minimalismu a tendencích ke zbavování se věcí. Jsou ale i lidé, kteří se ničeho zbavit nedokáží. Obklopují se předměty, hromadí je a extrémní případy končí stavem, kdy jsou v bytě už jen úzké uličky, kterými je možné projít, a někdy ani to.
Obsedantně-kompulzivní poruchu si většinou spojujeme s častým mytím rukou, kontrolováním zamknutých dveří či jinými vcelku běžnými podobami zabezpečovacího chování, které nás má ochránit proti vtíravým myšlenkám, resp. je neutralizovat. Z podobného důvodu někteří lidé sbírají a hromadí věci či nejsou schopní cokoliv vyhodit.
„Někdy to začíná tak, že pacienti musí schovávat všechny papíry nebo věci, mezi kterými by se mohlo něco důležitého schovat, co kdyby vyhodili, tak by to pro ně mělo nějaké těžké následky, pak nesmí ztratit třeba důležité informace, proto třeba hromadí časopisy a ty hromady samozřejmě narůstají,“ popisuje začátek poruchy vedoucí lékařka Národního ústavu duševního zdraví Jiřina Kosová. „Měla jsem pacientku, která měla ložnici tak zaskládanou papíry, složkami a krabicemi s předměty, které nedokázala vyhodit, že měla uprostřed postele malinkatý kroužek, do kterého se stočila a spala jako pes či kočka,“ říká Kosová.
O patologickém hromadění věcí se v českých médiích píše zřídka, většinou v souvislosti s požáry, které se rozšířily z bytu člověka, jenž jej zaskládal odpadky do takové míry, že bylo stěží možné procházet úzkými uličkami. Hasit požár v takovém bytě je takřka nemožné. Chorobné hromadění věcí se tak dotýká nejen samotného „hromadiče“, ale i jeho okolí.
„Hromadiči“ jsou častěji lidé, kteří měli ve svých věcech vždy pořádek, bývali to perfekcionisti, někde se jim ale jejich perfekcionismus vymknul a do fáze bytu s úzkými uličkami se mohou dostat třeba během pouhých dvou let.
Někdy mají byty plné věcí i lidé, pro které mají věci velkou, často emocionální, hodnotu. To může být případ osamělých lidí. „Možná, kdyby nežila sama a měla s kým sdílet svůj život, tak by to nebylo tolik o těch věcech. Pokud by měla jinou životní náplň, tak by určitě věci nehromadila,“ říká o ženě ze svého okolí lékařka.
Co může být spouštěčem obsedantně-kompulzivní poruchy? Jak se pracuje s pacienty, kteří hromadí věci? A kde je hranice mezi sběratelstvím a chorobným hromaděním? O tom všem byla Diagnóza F – poslechněte si záznam rozhovoru!
