„Hrůza globálního oteplování zastírá naši schopnost vidět budoucnost,“ říká filozof Timothy Morton

1. červen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Timothy Morton

The Guardian o něm píše jako „filozofovi-zvěstovateli antropocénu“. Timothy Morton přitom nechce nic víc, než abychom se jako lidé vzdali těch základních představ o nás samých. Mezi temnou ekologií profesora Rice University ale prosvítá pulzující naděje pro nový svět a taky radost. A nebojí se přitom mluvit o rodinné tragédii, vztahu mezi rasismem a klimatickou krizí nebo lásce ke Coldplay.

Na Twitter jste napsal výzvu: „Lidé Země, potřebujeme nové slovo, něco jako sexismus a rasismus, ale pro označení toho, jak diskriminujeme budoucí generace. Jaké slovo to je? Připravit, pozor…“ Co nejzajímavějšího vám přišlo? A proč nestačí antropocén, respektive holocén?

Nejslibněji zněla futurocida od konceptuální umělkyně Beth Campbell, ale stále nemáme jednoznačné slovo, které by fungovalo. Já jsem chtěl vymyslet termín, který nebude popisovat geologické období, ale způsob chování. Víme, co se děje. Máme ponětí, že v antropocénu žijeme a že nám hrozí globální oteplování, ale ne všichni za to chceme přijmout zodpovědnost. Jedním ze způsobů, jak zodpovědný přístup podpořit, by bylo mít slovo, díky kterému by se lidé styděli a cítili se za své chování provinile. Mít jazyk, kterým lze lidi přinutit k odpovědnosti, má velkou sílu.

Timothy Morton (* 1968) je profesor Rice University, jeden ze zakladatelů tzv. objektově orientované filozofie, ekologický myslitel a literární teoretik. Ve svých knihách se snaží změnit vnímání lidské role v přírodě. Svůj přístup označuje za „temnou ekologii“, což je titul i Mortonovy vlivné knihy z roku 2016. Je taky autorem termínu hyperobjekt, kterým popisuje fenomény rozprostřené v čase i prostoru – jako je třeba klimatická krize. Pro BBC připravuje podcast The End of the World Has Already Happened.

My víme, kdo nám klimatickou krizi přinesl. Jsou to velké ropné společnosti, které věděly, že globální oteplování způsobené člověkem je skutečné už 50 let. A taky tušíme, co s tím – poslat je do vězení a snižovat uhlíkovou stopu. Ale neděláme to. Mám proto dojem, že lidé jako já, intelektuálové, co se věnují ekologii, dělají něco špatně. Nedaří se nám k lidem promlouvat správně. Často z nich děláme hlupáky, zahrnujeme je jakoby samozřejmými fakty a tím jim bereme vlastní úsudek. Jenže ne všichni jsou stejně vinni – vina je vždycky osobní. Proto zdůrazňuji zodpovědnost. Zodpovědní totiž můžeme být na skupinové, individuální i ještě větší úrovni. 

Vezměte si rasismus. To je dobré slovo, protože s ním můžete popsat konkrétní chování. Přitom to, co se aktuálně děje, je ve skutečnosti diskriminace, jen vůči lidem, co se ještě nenarodili. A to potřebujeme nějak popsat. Opatrným optimismem mě naplňuje, jak se mluví o koronaviru. Mám na mysli především fráze „stlačovat křivku“, „otočit křivku“, tedy vývoj počtu nakažených. Vyjadřuje zodpovědnost za lidi, které vůbec neznáte a nemáte s nimi co do činění. Je to apel, který míří k budoucnosti. A ukazuje, že lidské bytosti dokážou přemýšlet v širších časových a prostorových měřítkách, než jsme si mysleli. Jedna věc je ale tyhle věci rozumově pochopit. Druhá procítit. A v tom chci lidem pomoci. Koronavirová krize je dobrá příprava.

Někteří taky tvrdí, že koronavirus ukázal, jak snadno lze provést zdánlivě nemožné kroky. Třeba omezit leteckou dopravu.

Ano a Greta Thunberg si mohla aspoň na chvíli vzít dovolenou. Koronaviru se povedla smutná, ale taky úžasná věc. Teď už takzvaná izolace končí, protože lidé mají zoufalé nutkání znova roztočit kola byznysu, ale ještě nedávno, těch pár týdnů, byla venku cítit zvláštní, skoro utopická atmosféra. Bylo to, jako kdyby někdo připsal extra sloku k Lennonově Imagine. Najednou jste cítili silné pouto k dalším, cizím lidem, kteří pracovali v potřebných službách. A pokud jste jako já, tak třeba i k hejnu vrabců na protější střeše nebo smečce veverek. Sdíleli jste s nimi stejný svět, byli jste si podivným citovým způsobem blíž, i když fyzicky jste byli daleko. Stačilo jen, aby se hektické tempo modernistické mašinerie na chvíli zpomalilo, a objevil se jakýsi záblesk jiného života.

Neil Young prohlásil, že je lepší shořet než vyhasnout. Smrt v důsledku nemoci COVID-19 je vlastně uhoření, provází ji vysoké horečky, zápal plic. Podobně to je s globálním oteplováním, kdy hoří celá planeta. Zapálil ji přitom stroj civilizace a modernity, stroj kapitalismu, který je na ohni, spalování doslova založený. Není ale zajímavé zamyslet se, jestli nemůže smrt vypadat nějak jinak? Možná bychom jako lidstvo měli místo přerývaného hekání prostě pomalu zmizet. Splynout s pozadím, vyhasnout.

Tím mě přivádíte k dalšímu slovu, a to vyhynutí. Má ho v názvu třeba hnutí Extinction Rebellion. Proč se vám nelíbí ani tohle?

Lidé ho často používají sadisticky, jako by si vyhynutí celé lidské rasy přáli. Ale takhle vyhynutí nefunguje. I kdybychom počítali s tím, že lidské bytosti vyhynou, neznamená to, že se přestanou dít špatné věci. Je za tím antropocentrická představa, že lidé na pokraji vyhynutí prostě nějak svoji činnost přeruší. Jenže vyhynutí je jen to, že vás nahradí jiná forma života. A ta může být člověku dost podobná a může ve spalování fosilních paliv vesele pokračovat. Navíc jsme dnes jako lidstvo se zbytkem biosféry tak úzce chemicky propojeni, že kdybychom vyhynuli, vyhyne nejspíš i všechno ostatní. Není moc produktivní tímhle narcisistickým, sebevražedným způsobem přemýšlet. 

Slovenský filozof Lukáš Likavčan často mluví o vztahu mezi vizuální kulturou a ekologickou krizí. Ve své knize Introduction to planetary comparatology (Úvod do planetární komparatistiky) rozebírá, jak diagramy a vizualizace dat rámují naši představu planety. Vybavuji si třeba mapy hořících lesů Austrálie. Co na současný způsob zobrazování klimatické krize říkáte? 

Tady se hodí zmínit termín hyperobjekt, který používám pro označení entit, které jsou obrovské a zároveň masivně rozprostřené v čase i prostoru. Přijde mi to při přemýšlení nad problémy reprezentace užitečné. Hlavní totiž není jen věci znát, ale taky si je ohmatat, představit. A to nejen očima, ale i rukama, očima, v myšlenkách. To je důležité, protože moderní svět naši fantazii tak trochu zahnal do kouta. Globální oteplování je tak hrozivé, že naši schopnost vidět a představovat si budoucnost zastírá. Na karanténě bylo taky zajímavé, že stačí malá změna a najednou se představa jiného světa zhmotní přímo za vašimi okny. 

Čtěte také

Vizualizace, mapy, grafy taky ale souvisí s interpretací dat. Nezapomínejme, že žijeme v automatizovaném světě. Není to ale jen o počítačích – v neoliberálním kapitalismu jsou automatizovány taky způsoby, kterými se vztahujeme k ostatním. Automatizace je ale ve své podstatě postavena na minulosti. Algoritmus, sada instrukcí, program nevyhnutelně vychází z minulých způsobů přemýšlení a řešení problémů. V konečném důsledku tak automatizace naši budoucnost požírá. Budoucnost nelze takhle jednoduše předpovědět, protože přinese radikálně nepředvídatelná uspořádání světa. O to se ale automatizací připravujeme.

Neříkám ale nic skandálního, protože schopnost zajímavě, nově interpretovat data je v jádru vědecké práce. Jinak by třeba Einstein nikdy nemohl popsat gravitační zákony – vlastně jen reinterpretoval data, která jsme ale už měli. Minulost už známe a za moc očividně nestojí. Proto mě baví film Interstellar. Je to snímek o globálním oteplování, plný deprese, protože v jeho světě si nikdo nedokáže představit žádnou alternativu. I my se cítíme paralyzovaní. Ale to není důvod ve snaze o vymýšlení něčeho nového ustat, i když to může dát dost práce. Nic totiž není nekonečné a vždy existuje naděje na změnu.

Je koronavirus taky hyperobjekt?

Rozhodně ano. Je všude, ale nevidíte ho, můžete sledovat jenom jeho dopady, projevuje se v mnoha různých měřítkách zároveň – dopadá na jednotlivce, na komunity, celosvětově. Navzájem se ovlivňuje s jinými objekty. Emise uhlíku během koronakrize poklesly o 17 %. To je obrovské číslo! COVID-19 je taky mimochodem dobrá příprava na svět globálního oteplování, které nejspíš mnoho dalších pandemií ještě způsobí.

V jedné epizodě vašeho podcastu pro BBC The End of the World has Already Happened (Konec světa už ve skutečnosti nastal) umělkyně Amy Cutler popisuje budoucnost lidstva jako „méně patriarchální, méně násilnou, méně antropocentrickou“. Vy jste zase zmiňoval rasismus. Je budoucnost ekologie intersekcionální?

Rozhodně. Měli bychom se mnohem víc zaměřit na problematiku rasy a genderu a méně ukazovat prstem na nelidský svět. Přírodu jsme začali objektifikovat i kvůli násilí, kterého se dopouštíme mezi sebou. Patriarchálním, rasovým násilím. Adolf Hitler byl vegetarián a nacisté zavedli hodně zákonů o ochraně přírody. Mezi starými americkými ekologickými hnutími zase najdete hodně lidí, co věří v nadřazenost bílé rasy. Když na jiné formy pohlížíme jako na něco od nás zcela odlišného, co je bezpečně mimo náš svět, vede od toho cesta k dehumanizaci a objektifikaci jiných lidí. Na seznamu svých přání mám přesvědčit Davida Attenborougha, aby udělal pořad o běloších, a to ve stejném duchu, jako když mluví o plastu. Pokud vám opravdu záleží na lidských bytostech, neměli byste v nich vzbuzovat pocit, že jsou výjimečné a odlišné od zbytku života.

Jak moc může teorie ovlivnit skutečnou změnu? Sice se tu spolu bavíme o postantropocentrismu, rozebíráme pojetí člověka, spekulujeme nad budoucností, ale Exxon stále ničí planetu a další černouhelná elektrárna dostala od českého státu povolení k provozu. Jak pak nepropadnout nihilismu?

Producent mého podcastu pro BBC je shodou okolností zvukový inženýr. Nahrával mě v mém autě, kanceláři, dokonce i doma. Vytvořil tak zvukovou koláž mého životního prostoru. Nejdřív jsem tomu moc nerozuměl, ale pak to začalo dávat smysl – podařilo se mu tím moje teoretické myšlenky vrátit zpátky do světa emocí. Z něho totiž vychází vždycky, když píšu, je to s nějakým pocitem. Když se nad tím zamyslíte, tak ideje pochází z minulosti, ale emoce z budoucnosti. Pocity jsou sice reakce na věci, co se už staly, ale jsou to stopy něčeho nadcházejícího – objeví se, ale vy ještě nedokážete říct, proč a co říkají. Jaký smysl by jinak měla terapie? S tím souvisí teoretická práce. Mnohem důležitější než hyperobjekty jako teoretický pojem je podle mě pocit z bytí v hyperobjektovém světě. A tudy vede cesta ze zoufalství. Věci vždycky mají druhou stranu. Nic není beznadějné. Budoucnost vždy někde existuje a podle mě závisí na emocích. 

Otevřené hlavy jsou série rozhovorů s předními světovými intelektuály a intelektuálkami. Snažíme se představit osobnosti, které dokážou současnou realitu komentovat z nečekaných pozic a jejichž dílo překračuje hranice zavedených kategorií. Usilujeme o představení co nejširšího spektra názorů a myšlenkových proudů, které rezonují v současné společenské debatě v západní Evropě, USA, Číně i dalších koutech světa a které mohou být zajímavé (i přes jejich kontroverzní či lokálnímu kontextu odcizený charakter) pro českého posluchače.

Co se týče toho nihilismu, tak je pravda, že jen dalšími chytrými myšlenkami ho nevyřešíme. Zrovna mi zemřel otec a procházím obdobím silného zármutku. Ten se stal jakýmsi základním životním pocitem, zcela mne obepnul. A pokud se ho pokusím nějak racionálně zbavit, nepůjde to, nebo ho to jenom zhorší. Smutek rozechvívá mou současnost, abych se pak z něj vynořil do nové budoucnosti. Když máte sevřený žaludek, už nemůžete brečet, je vám na zvracení, je to, jako by vás doháněla ve fyzické podobě vaše minulost. Protahuje vás, abyste pak mohli být flexibilnější. 

Podobně to funguje na sociální úrovni. V Americe prožíváme kolektivní smutek z otrokářské minulosti, skrze který se musíme společným, dlouhodobým truchlením dostat – a tím nemyslím jenom bělochy, Afroameričany, ale všechny. Pronásleduje nás to jako nějaká noční můra. Mé dceři je šestnáct, patří tak ke generaci Z. A stejně jako řada jejích vrstevníků a vrstevnic má silný pocit, že jí předchozí pokolení zničila život. Když to říká, má na mysli tisíce let dlouhotrvající nespravedlnosti. Ale přesto věřím, že nás to může vybudit k tomu, abychom vybudovali novou budoucnost. Jen si musíme dovolit si takovým procesem truchlení projít, i když je to obrovsky bolestné a obtížné. Jenže v tom je rozdíl mezi přežíváním a životem. Západní civilizace přežívala 12 000 let a téměř zabila planetu.

V třetí epizodě podcastu zmiňujete dvě nečekané věci – rave a skladbu All I Can Think About Is You od Coldplay. Mluvíte o nich jako o prostředcích ekologického přemýšlení a koexistence. Jako by v ekologickém myšlení byla tváří v tvář katastrofám i velká porce radosti.

Raveová, acidhouseová kultura byla dost možná posledním velkým hnutím mládeže, předtím než všechno spolknul internet. Nejlepší na ní byl pocit sounáležitosti s mnoha různými, navzájem se překrývajícími kolektivy zároveň. Může vám to dát odpověď na to, proč vůbec měnit svět, což je projekt, který zahrnuje nejen konkrétní kroky, ale taky silné pocity, touhu. Mně bylo v roce 1988 dvacet a trefilo mě to napřímo. Mimochodem, vojáci trpící PTSD nyní jako léčbu dostávají MDMA. Je to velmi zajímavá chemikálie, která ve správném prostředí může lidem se zpracováním smutku velmi pomoci. Druhá věc je, že podle mě je nejvyšší formou umění tanec. Existuje teorie, podle níž se jazyk vyvinul z pokřiku intoxikovaných primátů během oslav. I když se mnou někteří filozofové nesouhlasí, podle mě je pohyb základní způsob bytí. Miluji pohyb a tanec je celý o pohybu těl. 

Co se týče Coldplay a All I Can Think About Is You, nejdůležitější je na ní refrén. Vícehlas, který zní silněji a silněji s každým opakováním. A co je největší možný vícehlas, který si dokážete představit? Život na zemi, biosféra! Ta skladba je pro mě lovesong jedné části biosféry – tedy nás, lidí – biosféry jako celku. My přece uvnitř ní žijeme, díky ní myslíme, a to zcela doslova. Nikdy nemůžete žít o samotě. All I Can Think About Is You je krásná skladba. Je to moje první volba, když potřebuji zvládnout smutek. A ohromně mě baví, jak je kýčovitá, ale přitom má v sobě jakousi nepopsatelnou tužbu. Taky se mi líbí, že popisuje evoluci jako nějakou chybu. Zpívá se v ní: „Ryba vypadla z vody a pták se zasekl v zemi.“ Přesně tak se na zem dostali plazi!

Jsem zrovna na verandě, mám tu svou ještěrku, která je jen trochu vyvinutý pulec, jehož předchůdcem byla ryba, co už nemohla plavat. Vyschla jí voda a čirou náhodou dovedla ve vzduchovém vaku udržet atmosférický vzduch. Byla to nehoda. A všichni jsme různými způsoby poničené, zlomené bytosti, ale navzájem si pomáháme. To je dojemná a inspirující myšlenka.

Západní civilizace by měla projít hromadným truchlením za nespravedlivou minulost. Aspoň to si myslí filozof Timothy Morton, jeden z nejpronikavějších ekologických myslitelů dneška. Jak souvisí koronavirus a schopnost představit si environmentálně spravedlivou budoucnost? Poslechněte si rozhovor s profesorem Rice University a dozvíte se taky, proč za dobré ekologické myslitele považuje třeba britské Codplay.

Spustit audio