Hudba duchů: Jak oživit mrtvé a naučit je zpívat

Když si Thomas Alva Edison nechal v roce 1878 patentovat fonograf, tedy přístroj schopný zaznamenávat lidský hlas, přinesl lidstvu dříve nepoznaný dar – možnost slyšet mrtvé. Zaznamenat hlas umírajících členů rodiny byl jedním z prvních způsobů, ke kterým se nový vynález používal, a nápadně tak připomínal jinou viktoriánskou tradici, totiž fotografování mrtvých. V době, kdy bylo pořízení fotografie nákladnou záležitostí, bylo obvyklé oblékat zesnulé blízké do svátečních šatů a aranžovat je do nejrůznějších pozic tak, aby vypadali jako živí. Tato posmrtná fotografie byla často jedinou památkou na mrtvé členy rodiny – proto bylo najednou tak lákavé natočit si jejich hlas ještě před smrtí a moct si je tak připomínat i sluchem.

Na konci třicátých let nad fonografem definitivně vyhrál gramofon a svět byl brzo zaplaven deskami s mluveným slovem a hudbou – pokrok byl tak rychlý, že se posluchači brzo odnaučili rozlišovat mezi tím, je-li majitel hlasu na desce ještě živý, nebo už mrtvý. A zaznamenaná hudba se brzy oddělila od živého přednesu. Motiv oživování mrtvých, který marketingově pomáhal šířit fonograf ještě ve viktoriánské době, se znovu vrátil až téměř o sto let později, tedy s masivním nástupem samplingu do populární hudby. Rekontextualizaci vokálních linek a přemisťování jejich autorů o desítky let kupředu poprvé uvedli na scénu skladatelé avantgardní musique concréte v čele s Pierrem Schafferem, teprve raný hip hop v osmdesátých letech ale pomohl protlačit tuhle strategii do úplného mainstreamu.

Hlasy mrtvých byly najednou všude – jejich oživování přitom připomínalo spíš voodoo rituály. Podobně jako zombie závislá na příkazech svého oživovatele byly totiž hlasy dávno mrtvých zpěváků nebo herců plně v moci producentů.

Sami producenti si svoji moc začali brzo uvědomovat. Australská kapela The Avalanches, která se letos s velkou pompou vrátila po šestnáctileté přestávce, vytesala na debutu Since I Left You z roku 2000 doslova nesmrtelný pomník samplingu a vystavěla desku poskládanou z tří a půl tisíc různých samplů. Na příkladu populárního singlu Frontier Psychiatrist s proslulým dadaistickým klipem je vidět, kolik oživování a přenášení smyslu The Avalanches zorganizovali – ve skladbě zní úryvky z filmu Lawrence z Arábie nebo černé komedie Polyester, zásadní roli v tracku hraje i kanadské komediální duo Wayne a Shuster. Johnny Wayne byl v době uvedení skladby už deset let mrtvý, jeho kolega Frank Shuster zemřel až dva roky po vydání veleúspěného alba. Poslouchat, jak se váš vlastní dialog s dávno mrtvým kamarádem dere na vrcholky hitparád, muselo být pro Shustera minimálně hodně rozporuplné.

Čtěte také

Kapelu The Avalanches vedla k důkladnému samplingu touha experimentovat, teprve anglický label Ghost Box ale na hudbě mrtvých vystavěl kompletní estetiku. Majitelé labelu Jim Jupp a Julian House, kteří nahrávají pod jmény Belbury Poly a The Focus Group, už názvem své značky naznačili, kterým směrem chtějí svoji hudbu kormidlovat. Koncept hauntologie, tak jak jej nejen pro jejich hudbu pojmenoval publicista Simon Reynolds, pracuje s minulostí, která se nikdy nestala, a se vzpomínkami na alternativní realitu, kterou si jejich autoři vysnili. Dokonalým příkladem tohoto myšlenkového schématu je skladba The Geography ze třetí desky Belbury Poly. Jim Jupp v písni sampluje rurální folkovou píseň zachycenou na fonograf počátkem dvacátého století, neznámý ženský hlas ale živě doprovází akustickými a analogovými nástroji natočenými v jeho domácím studiu.

Je to něco jiného, než když se zbylí členové The Beatles rozhodli v roce 1995 oprášit nikdy nepoužitou nahrávku Johna Lennona, dotočit k ní kompletní kapelní doprovod a vydávat ji za zbrusu nový singl The Beatles Free As A Bird. McCartney, Harrison a Starr tehdy chtěli, aby byli The Beatles zase alespoň na chvíli živí. Ghost Box v čele hauntologické vlny nechce mrtvé vydávat za živé – spíše chce se záhrobím mluvit. Podobně to dělají třeba Boards of Canada v tracku Dandelion, ve kterém nechávají promlouvat komediálního herce Leslieho Nielsena, tentokrát v roli průvodce přírodním dokumentárním filmem o podmořských sopkách. V roce 2002 to znělo spíš jako vtípek, kdo si ale pustil track po Nielsenově smrti v roce 2010, musel si posunu ve významu skladby nutně všimnout. I Leslie Nielsen mohl najednou znít aspoň trochu děsivě.

Pořád jde ale spíš o hrátky s kontextem, o cestování v čase a o lehce nostalgické vzpomínání okořeněné trochou děsu. Jestli je něco ale skutečně děsivé, jsou to kompozice vystavěné pomocí fenoménu EVP (Electronic Voice Phenomena). EVP je postavený na údajných hlasech duchů, které vystupují z šumů nahrávky pořízené za jiným účelem. Přestože z vědeckého hlediska jde samozřejmě o nepotvrzený jev a většina lidí je k němu skeptická, tenhle způsob komunikace se záhrobím je velmi populární, a to nejenom na scéně spirituálních dobrodruhů, vyvolávačů duchů a účastníků seancí. S údajnými nahrávkami hlasů duchů se dá pracovat i v kontextu experimentální nebo ambientní hudby.

Jeden příklad za všechny – konceptuální umělec Carl Michael Von Hausswolff přetvořil před sedmi lety EVP nahrávky strýce jeho spolupracovníka Michaela Esposita, které vznikly v roce 1927. Tedy v době, kdy už byl onen strýc nějakou dobu mrtvý. Zvuky z fonografického válečku, mezi kterými slyšíme ducha Espositova strýce upozorňujícího, že „Mark spí“, dotvořil Hausswolff nízkofrekvenčními ruchy. Vznikla tak skladba fungující v jedné rovině jako vzpomínka na konkrétního zesnulého a v druhé rovině jako připomínka toho, že náš svět není obývané jenom lidmi, kteří stále ještě žijí – alespoň tak si to můžeme představovat.