Hudba osvobození. Dean Blunt se přerodil v písničkáře a natočil svoje nejpřístupnější album

„Spousta lidí pořád neví, co se dělo na vašem koncertě,“ vysvětloval před lety Bluntovi jeden ruský novinář, „přišel chlápek s maskou starého muže, přečetl dlouhý text, zatímco hučela nějaká elektronika, a pak odešel.“ Dean Blunt odpověděl: „Tak s tím vám nepomůžu, já na tom koncertě nebyl.“

Blunt je svou láskou k mystifikacím proslulý. Novinářům dává nejraději rozhovory přes chatovací platformy, kde odpovídá úsečně, protože přitom prý kouká na film Black Gestapo. Nebo se dostaví s dvouhodinovým zpožděním, protože tak jako každý večer musel dokoukat oblíbený živák Alice in Chains. Na koncertech, pokud se na nich Blunt vůbec objevil, s ním na pódiu stával bodyguard. Jindy zase stage zahalila mlha a tma. „Proč je na vašich koncertech tak zakouřeno?“ ptal se Blunta publicista z deníku Guardian. „Za mě to vypadá zatraceně jasně,“ utřel Blunt novináře.

Tohle zdánlivě zbytečné šťouchnutí vlastně dost dobře vysvětluje, o co se Blunt dlouhodobě snaží. Chce svoje umění zbavit šablon, žánrových škatulek, vlastně čehokoli, co vůči jeho tvorbě vytvoří předporozumění. U desky Black Metal, na kterou letošní novinka navazuje, došel Blunt ve snaze ji osvobodit tak daleko, že jí v podstatě nevyrobil obal – muselo stačit černé pozadí. Čerstvě vydanou desku Black Metal 2 byste ve tmě taky neviděli. Poznali byste ji jen podle zelené číslovky, kterou Blunt ukradl z obalu desky rappera Dr. Dre 2001.

Čtěte také

Dean Blunt skládá radikální poezii policejních sirén a věčných cizinců

Tím ale záhada kolem Black Metal 2 končí. Už po prvních skladbách je jasné, že Blunt na novince dovršil přerod z experimentu k písničkářství a natočil svou nejsrozumitelnější desku.

Čím se poslech Deana Blunta blíží učení Carla Gustava Junga? A proč je londýnský hudebník jako vigilante? Poslechněte si recenzi Jonáše Zbořila na hudební antitezi letního alba od Deana Blunta. 

Dean Blunt – Black Metal 2 (Rough Trade, 2021)