Hudební publicistika na povrchu i v podzemí: Jak se vyvíjel domácí tisk o hudbě?

3. květen 2016

V rámci společného československého mapování změn na scéně po roce 1989 se samozřejmě nemůžeme vyhnout ani hudebním časopisům, které v minulosti výrazně určovaly způsob, jakým se o hudbě mluvilo a přemýšlelo. Kromě oficiálních magazínů, jejichž vliv už nikdy nebude takový jako v 90. letech, hrály důležitou roli i undergroundové fanziny.

Scéna oficiální české hudební publicistiky, kterou v období totality tvořily prakticky jenom časopisy Melodie a Gramorevue, se po listopadových událostech logicky dočkala velkého rozmachu – jak jinak demonstrovat nově nabytou svobodu než zakládáním časopisů? Ten nejvýraznější, totiž Rock & Pop, který s přestávkami vychází dodnes, vznikl už v květnu 1990 – prvním šéfredaktorem se stal legendární Jiří Černý, v redakci se objevil i Vojtěch Lindaur. Prodejnost tehdy dosahovala závratných čísel – sto dvaceti tisícům prodaných výtisků už se samozřejmě nikdo nikdy nepřiblíží.

Čtěte také

Došlo i k výrazné žánrové diverzifikaci, díky které se svých specializovaných časopisů dočkali i fanoušci country, folku nebo metalu. Na přelomu milénia, který můžeme zpětně považovat za zlatý věk hudebních časopisů, se na trh dostala i česká mutace slavného Rolling Stonu vedená Josefem Rauvolfem. O elektronické hudbě psal u nás snad jako první magazín Živel, jehož první číslo vyšlo v roce 1995. Dystopická elektronika měla být s blížícím se přelomem tisíciletí lepším soundtrackem ke konci světa než cokoliv jiného, a proto se o ni tito nadšenci do kyberkultury zajímali. Vznikl i magazín XMAG, který se kromě hudby soustředil i na technologie nebo film, čímž nastínil budoucí směřování mainstreamového hudebního tisku – ostatně i zmíněný Rolling Stone v pozdější fázi připomínal spíš lifestylový časopis.

Málokterý časopis ale přežil na trhu dlouho – po Rolling Stonu přišel Filter, který vydržel psát o moderní hudbě pouhé čtyři roky mezi lety 2005 a 2009. Naproti tomu přísně žánrový BBaRák, kterému se v roce 2001 podařilo podchytit hiphopovou vlnu, je i díky návaznosti na festival Hip Hop Kemp pořád důležitým žánrovým rozcestníkem – i když v současné podobě funguje už jen na webu. Pořád se ale najdou lidé, kteří jsou ochotní šlapat proti trendům a vsadit na print. Časopis Full Moon, u jehož zrodu stála mimo jiné Apačka, si postupně vybudoval pozici jednoho z nejrespektovanějších současných magazínů. Tomu na začátku věřil málokdo.

03041610.jpeg

Nejvýraznějším rysem Full Moonu, kvůli kterému ho jedni s chutí vyhledávají a jiní s opačnými pocity zavrhují, je fanouškovské psaní – hudební recenze, reporty z koncertů nebo rozhovory s kapelami mají na starosti nadšenci, mnohdy bez zkušeností s novinářskou praxí. Je to přístup, který si časopis vypůjčil od fanzinů, nekomerčních časopisů vznikajících na koleni – jejich každičký aspekt má pod kontrolou tvůrce. Ten píše a tiskne jenom z lásky k hudbě. Hudební fanziny mají silnou tradici i u nás. Vůbec nejvýznamnějším titulem zaměřeným na hardcore punk, který je mezi undergroundovým tiskem zastoupený nejsilněji, byla Hluboká orba. Od roku 1993 ji sám vydával a šířil pankáč, zpěvák kapely See You In Hell a aktivista Filip Fuchs. Její 31. číslo už vydat nestihl, jelikož zemřel letos v lednu ve věku pouhých čtyřiceti let. Poslední vydání vycházela v nákladech 600–800 kusů, což si žádný jiný fanzin u nás nemohl dovolit.

Hluboká orba byla unikátem nejenom u nás, ale i v zahraničí – pro srovnání stačí říct, že nejdéle vycházejícími fanziny jsou americký Maximum Rocknroll nebo Slug n Lettuce, které jsou v oběhu od první poloviny 80. let. S ohledem na kulturní izolaci Československa za minulého režimu není ten rozdíl tak velký. Nicméně téměř hned po revoluci, o dva roky dříve než Fuchs, se pustil do psaní, stříhání koláží, lepení a tištění Martin Valášek, který si už dřív zapáleně opisoval pořadí hitparád odposlechnutých z rozhlasu – jeho fanzin se jmenoval Malárie. Postupem času se přetransformoval do hudebního vydavatelství a kromě špinavých punkových desek pod ním vyšel třeba soundtrack k filmu Marka Najbrta Polski film.

03558799.jpeg

Čtěte také

Možná nejvíc se projevila moc fanzinů, když Dan Dudarec, stojící za titulem Minority, dokázal zpropagovat nahrávku Aquila Bert od kultovních L’Point tak, že o ni jevilo zájem vydavatelství v Japonsku a dostala se na kompilaci jednoho amerického labelu – odtud si ji vybral John Peel a zahrál ve své BBC Session. Přitom si desky mainstreamový hudební tisk u nás téměř nevšímal. Mluvit o nějaké mediální nebo propagační síle fanzinů je ovšem pro mnohé rouháním, tyto xeroxové časopisy mají především význam pro jednotlivce nebo scény – fungují dnes víc jako dokumenty doby, ne už jako informační rozcestníky. A stále se v nich můžete dočíst o kapelách, ke kterým se takzvaný oficiální tisk nedostane.

autoři: Jiří Špičák , Miloš Hroch
Spustit audio