Hudebníci, kteří zabili: Zapálené kostely, Glumové a The Beatles nabádající k vraždění

„Doma je tam, kde jsi šťastný, není to tam, kde nejsi svobodný,“ zpíval jeden kalifornský písničkář v šedesátých letech a ve skladbě You’re Home is Where you’re Happy dál pokračoval: „Dokud budeš v srdci nosit lásku, nebudeš sám.“ Píseň mohl slyšet Neil Young, když vysedával při dlouhých večerech v domě stojícím v Topanga kaňonu, o kterém píše ve svých pamětech Waging Heavy Peace (v českém překladu Hipíkovy sny) jako o tavícím kotli hipíků: „Po chvíli se ukázal ještě nějaký kluk, vzal mou kytaru a spustil spousty písniček. Jmenoval se Charlie. Byl to kamarád těch holek a teď i Dennisův. Ty písničky si vymýšlel rovnou na místě a nikdy nic nezahrál dvakrát stejně. Něco jako Dylan, i když v něčem jiný, protože bylo těžké zachytit, co těmi písničkami chce vlastně říct, přesto mě fascinovaly. Byl docela dobrý.“

Nedlouho potom, co se Charlie z domu odstěhoval, došlo k vraždám herečky Sharon Tate v případě známém jako Tate-LaBianca. Charlieho příjmení bylo Manson a trest za sérii vražd spáchaných jeho komunou si odpykává dodnes.

Nejenom že The Beatles změnili podobu populární hudby, v jejich kronice existuje i několik černých stránek. Deník Guardian vzpomínal slova Dennise Wilsona z The Beach Boys: „Charlie poslouchá desky The Beatles a hledá v nich poselství, která mu říkají, co má dělat dál.“ K vraždám ho podle všeho dovedl song Helter Skelter z „bílého alba“ The Beatles. Manson, kterého si dnes veřejnost pamatuje jako zarostlého staříka s hákovým křížem vyřezaným mezi očima a ve vězeňském mundúru, věřil, že píseň vypráví o apokalyptické rasové válce. Tu popisoval ve vlastním rozboru známého hitu, kde kritizuje americký konzum a kde se dozvíme, že britská čtveřice zná Ježíše, že žije v Los Angeles. Vraždy měly jenom urychlit příchod této války.

Producentský pionýr Spector skončil jako Glum

Newyorský rodák Phil Spector, člověk, který společně se svým anglickým protějškem Joem Meekem definoval úlohu producenta v populární hudbě, a nechvalně známý prznitel poslední desky The Beatles Let It Be, proslul mimo jiné svým producentským trikem nazvaným Wall of Sound. Tenhle způsob aranžování, který spočívá ve vrstvení intenzivních zvukových stop, nazval sám Spector „wagneriánským přístupem k rock’n’rollu“ – a bezmála wagneriánské parametry v sobě má i jeho životní příběh, který momentálně spěje ke svému konci v jedné z kalifornských věznic.

Nutno dodat, že Spectorův život měl dramatické obrysy hned od začátku – jeho otec, židovský dělník ruského původu, spáchal sebevraždu v době, kdy bylo Philovi deset let. Spector, který se poté se svojí matkou přestěhoval do Los Angeles, hledal útěchu v hraní na kytaru a účasti v talentových soutěžích. Už na konci padesátých let si ale s pomocí producenta a spolumajitele hollywoodských Gold Star Studios Stana Rosse uvědomil, že jeho budoucnost neleží ve světle reflektorů, ale v nahrávacím studiu. Po intermezzu s kapelou The Teddy Bears, která pod Spectorovým vedením dosáhla na první místo singlové hitparády Billboard, se dvacetiletý Phil rozhodl věnovat výhradně producentské práci. Byl to správný krok – záhy měl Spector patřit k nejdůležitějším postavám populární hudby.

Tu těsně před vypuknutím celosvětové beatlemánie okupovaly dívčí kapely a The Ronettes, kterým Spector produkoval nesmrtelný hit Be My Baby, byly jedny z nejúspěšnějších. Spector byl v té době na vrcholu: oženil se s hlavní zpěvačkou The Ronettes Ronnie, uvedl na scénu Tinu Turner, mihnul se v kultovním filmu Easy Rider a produkoval zmíněnou desku Let It Be – i když jeho přeplácané symfonické aranže byly podle mnohých jedním z důvodů definitivního rozpadu rozhádaných The Beatles. Paula McCartneyho pronásledovala Spectorova zvuková stěna dlouhé roky, a to takovým způsobem, že v roce 2003 inicioval nové a to jediné správné vydání Let It Be – tentokrát bez opulentního spectorovského zvuku.

Tyhle nesrovnalosti jako by předznamenaly Spectorův pád. Sice se ještě podílel na nepříliš dobře hodnocených sólových deskách Johna Lennona a zaštítil i charitativní megakoncert George Harrisona The Concert For Bangladesh, poté ale hudba z jeho života ustoupila. Místo toho řešil důležitější věci – v roce 1974 prošel téměř tragickou autonehodou, při které nebyl okamžitě prohlášen za mrtvého jenom proto, že policejní příslušník na poslední chvíli nahmatal Spectorovi pulz. Z nehody nakonec vyvázl s několika stovkami stehů na hlavě, kvůli kterým začal nosit svoje obskurní paruky. Společně s parukami přišlo i okouzlení střelnými zbraněmi – ostatně členové kapely Ramones na konci sedmdesátých let tvrdili, že Spector jim během natáčení alba End of the Century prezentoval svoje producentské nápady právě se zbraní v ruce. Po vydání desky, kterou pravověrní fanoušci Ramones odsoudili za příliš rádiový zvuk, se Spector z veřejného života stáhnul. Jeho návrat po třech dekádách ale přišel se vší parádou.

V únoru 2003 byla v domě téměř zapomenutého producenta nalezena mrtvá herečka Lana Clarkson, s prostřelenými ústy a pevně zaklíněná v křesle. Spector ještě o několik měsíců později v rozhovoru pro Esquire tvrdil, že šlo o sebevraždu, jeho řidič ale později uvedl, že bezprostředně po výstřelu Spector procedil lakonickou větu: „Myslím, že jsem právě někoho zabil.“ Soud mu dal později za pravdu. A co víc – vyšlo najevo, že během svého života vytáhl zbraň na čtyři ženy. Za vraždu druhého stupně byl Spector odsouzen k devatenácti letům vězení a jeho příběh inspiroval stanici HBO k natočení televizního filmu s Al Pacinem v hlavní roli. Spectorova žena později snímek kritizovala s tím, že Spector byl zobrazen jako „megaloman“ a „minotaur“. Když si člověk prohlíží aktuální fotografie vraha, který prý ve vězení přišel o řeč, má spíš chuť poznamenat, že Spector vypadá jako Glum. Jeho příběh je podobně tragický – vězení bude moct Spector opustit nejdřív v 88 letech.

Postel a koupelna? Chci pořádnou kobku, řekl Burzum

Phil Spector se pravděpodobně z vězení živý nedostane, Varg Vikernes už naopak venku je – to i přesto, že kromě vraždy si tahle legenda severského black metalu odpykala i trest za žhářství, kvůli kterému měly padnout popelem tři norské kostely z dvanáctého století. Je to jenom jeden z paradoxů notoricky známého příběhu – k těm dalším patří třeba i fakt, že přestože se Vikernes otevřeně hlásí ke krajní pravici a před svou konverzí k black metalu se potloukal po Bergenu s partičkami mladých neonacistů, zůstává respektovanou postavou krajních podob hudby, ke které se dodnes odvolávají experimentální skladatelé, elektroničtí producenti a samozřejmě i celá řada metalistů.

Jestliže se Phil Spector pohyboval v úplném mainstreamu, kde se úspěch měřil jen a pouze počtem prodaných nahrávek, Varg Vikernes pochází z prostředí, pro které byly smrtelné incidenty stejně běžné jako pro Spectora zlaté desky. Blackmetalová scéna, vzniklá na počátku devadesátých let, vždycky přitahovala psychopaty schopné osnovat bombové útoky na hudební kluby, skladovat ve svých domovech desítky kilogramů výbušnin a, samozřejmě, vraždit se mezi sebou. V okamžiku, kdy Varg Vikernes, v té době už autor kultovní desky Filosofem, kterou vydal pod pseudonymem Burzum, ubodal Øysteina „Euronyma“ Aarsetha, měl už za sebou pobyt ve vězení právě kvůli podezření ze žhářství. Z předčasné vazby Varg nadšený nebyl – sám později uvedl, že „vězeň v téhle zemi dostane vlastní postel a koupelnu“, a sám prý policisty požádal, aby „ho uvrhli do pořádné kobky“. Po propuštění se vrátil na policejní stanici a upozornil policisty, že by neměli pokračovat v šikanování blackmetalové scény. Měl při tom oblečenou kroužkovou zbroj a za pasem zastrčené dva dlouhé nože.

Když byl v srpnu roku 1993 nalezen jeho kolega Euronymus mrtvý s třiadvaceti bodnými ranami po celém těle, mnozí si nejdříve mysleli, že šlo o útok znepřátelené švédské blackmetalové scény. Teprve komplikovaný soud, kterého se účastnila celá řada důležitých postav norského black metalu, potvrdil, že útočil Varg Vikernes. Za vraždu, zapálení tří kostelů a držení výbušnin („chtěl jsem bránit Norsko v případě, že by nás kdokoliv napadnul“) dostal Vikernes maximální trest, tedy jednadvacet let. Odseděl si z nich patnáct, a ještě než v roce 2009 vyšel na svobodu, stihl vydat dvě ambientní desky, na které v minulých letech navázal třemi dalšími nahrávkami pod hlavičkou Burzum.

Na obalu Burzumova EP Aske je kostel ve Fantoff, který zapálil|foto: Deathlike Silence Productions

Společně s manželkou se Vikernes přestěhoval do Francie, o nějakém vnitřním prozření a zásadním zklidnění ale nemůže být řeč. V roce 2013 byl zadržen kvůli držení čtyř pušek a plánování možného teroristického útoku, později byl ale propuštěn. Rok poté pak byl odsouzen za nenávistné výroky směrem k Židům a muslimům. V současnosti Vikernes publikuje knihy o severském pohanství, věnuje se interpretování Pána prstenů a tolkienovského univerza obecně a vyvíjí fantasy RPG hru MYFAROG, která je prý postavená na „morálce, mytologii, tradicích a evropských hodnotách“. Projekt Burzum už prý oživovat nechce a nejspíš to ani není potřeba. Už teď je totiž, bohužel, nesmrtelný.