I nevidomí se v kině můžou bavit. Stačí mi příběh, emoce a hudba, říká Lukáš

30. duben 2016

Při příležitosti oslav pátého výročí Neviditelné výstavy se konalo v Praze několik akcí, včetně promítání tří filmů (nejen) pro nevidomé a slabozraké. Jaké to tedy je – jít se podívat do kina na film, když nevidíte? Povídala jsem si o tom s Lukášem (28), který pár let v dětství viděl a pak o zrak úplně přišel. Sedl si do první řady; prý spíš pro to, že chtěl být blízko východu, než že by chtěl film hltat přímo z plátna.

Filmy pro nevidomé a slabozraké jsou uváděny se čteným komentářem, který popisuje, kde se scéna nachází, kdo do ní odkud vstupuje, jakou vnímáme atmosféru, ale také třeba jak kdo vypadá. Jaký je ale význam tohoto komentáře a co vlastně může přinést těm, kteří nikdy neviděli, a tudíž jsou pro ně vizuální kategorie problematické? A jakou roli má dabing?

Byl jsi v kině poprvé?
Na komentovaném filmu jsem byl asi poprvé, ale jinak do kina chodím docela často, dejme tomu aspoň jednou za měsíc – když tam je něco, co mi připadá zajímavé. Jinak bohužel filmy v kinech mě až tak moc nedostanou.

Je to tím, že ti tam chybí právě ten komentář?
To ani moc ne, já jsem zvyklý na poslouchání filmů i bez komentáře a jsem zvyklý, že si musím domýšlet podle zvuků a dialogů, co se děje, ale spíš jsem docela náročný na obsah filmu, na příběh.

Koukáš na nějaké filmy doma?
Mám rád dobré filmy, mám rád i povedené seriály a třeba můj nejoblíbenější seriál je M.A.S.H. nebo potom Červený trpaslík – tam je jedna výhoda v souvislosti se slepotou, protože tam člověk většinou nepotřebuje zrak nějak moc, protože je to celé o povídání, o dialozích; je tam dost slovního humoru a z toho se dá leccos pochopit.
Film bez dialogů je pro nás nevidomé úplně zbytečnej. Nejhorší příklad je asi Tenkrát na západě, to mě vyloženě rozčilovalo, když jsem to slyšel, protože tam je většinou ticho, pak občas nějakej kůň, harmonika a najednou se střílí. Nechápete, co se děje. Kdo na koho střílí a proč.

03378533.png

Vnímal jsi, že v kině je tma a že to je důležité?
Já jsem vnímal tmu, protože ještě pořád vnímám světlo a stíny, ale bylo mi to úplně jedno. Trochu jsem viděl, i jak svítí to plátno, ale není to pro mě směrodatné.

Čím se liší zážitek v kině od poslechu audioknihy nebo rádia?
Řekl bych, že to je trochu slavnostnější, je to jiná forma – film, takže to není totéž jako audiokniha. A když bych měl říct, proč jít do kina a nepustit si film doma, tak je to spíš v tom, že člověk někam vyrazí a udělá si výlet. Posedí třeba ve víc lidech. Ideální to je s kamarády a ještě s někým vidícím, kdo může popisovat ty nejasný scény.

Čím si myslíš, že se liší můj zážitek od tvého? V čem je ten tvůj bohatší, o co jsem já ochuzená?
Dalo by se říct, že každej z nás má svůj vlastní film. Ty vizuální prostředky působí určitě hodně silně, to je sféra, kterou já vůbec nevnímám, a určitě mi uteče dost důležitých bodů, třeba humorné scénky atd. Já se zaměřuju na příběh, na emoce, na hlasy, na hudbu. To je na jednu stranu bohatší, na druhou stranu zase o něco přicházím. A v čem to je pro mě bohatší? No možná že právě nejsem tak skoro až hypnotizovanej tím vizuálem, mám prostor se nad tím zamyslet nebo to vnímat trochu do hloubky.

Jedním z filmů, které se promítaly, byly i Slepé lásky od Juraje Lehotského o prožívání vztahů mezi nevidomými. Lukáš se mi snažil vysvětlit, co pro něj znamená krása a jak pozná krásnou ženu. Jsou pro něj důležité hlas, vůně, třeba i stisk ruky, ale zároveň chce vědět, jakou má žena barvu vlasů či očí – je to pro něj stále podstatné, protože pár let viděl. Právě ve Slepých láskách je scéna, kdy chatuje dívka s chlapcem. Zkuste si představit, jaké to je sledovat film s touto scénou, když ho nevidíte. O čem si píší?

Myslíš tedy, že tebou film méně manipuluje?
No já v to vlastně docela doufám... Připadá mi, že mám trochu odstup. Ty vizuální věci určitě působí do hloubky a říká se, že podvědomí to vnímá a že to bere vlastně stejně, ať to je, nebo není realita. Prostě to na člověka má vliv.
Pochopitelně i ta zvuková část má vliv, ale pořád to není takový ten blesk z čistého nebe. Pokud jde o ty vizuální věci, tak jsem hrozně rád, že se vyhýbám reklamám, billboardům a takovým věcem. Reklamu já vnímám v rádiu a na internetu, jenže v rádiu to můžu jednoduše vypnout a na internetu to vnímám jako text, který mi přečte umělý hlas. Ale myslím, že vidící jsou opravdu pod hrozným tlakem.

autor: Klára Doležálková
Spustit audio