Inuitská punkerka Tanya Tagaq zabíjí tuleně hrdelním řevem

Pokud fanoušci nebo média začnou o některé z nových zpěvaček říkat, že je to nová Björk, je vždycky zapotřebí zpozornět – většinou jde o línou mediální zkratku popisující kteroukoliv aktivní hudebnici, která prostě odmítá hrát roli něžné a zasněné performerky. Kanadská zpěvačka Tanya Tagaq pak k tomuhle příměru svádí ještě víc – kromě toho, že na pódiu připomíná uragán, při kompletně improvizovaných vystoupeních si rve mikrofon do krku a podle vlastních slov se propadá do transu. Navíc do popkultury přináší lákavý příběh domorodé Inuitky objevující západní svět. Těžko najít na současné scéně někoho, u koho by vlastní původ a kořeny výrazněji ovlivňovaly podobu mediálního pokrytí. Tanya Tagaq je přitom daleko víc než nekompromisní lovkyně tuleňů se zálibou v ostrých kytarách Nirvany a The Pixies.

Už od úplných počátků své kariéry před víc než deseti lety totiž narušovala všechna pravidla, a to nejenom ta popkulturní, ale i folklorní. Při studiích vizuálních umění v Novém Skotsku, nejvýchodnější kanadské provincii, tak mysteriozní, že po ní pojmenovali svoji skladbu i Boards of Canada, vyvinula vlastní způsob sólového hrdelního zpěvu, na jehož zvládnutí jsou obvykle potřeba dvě ženy – první zničení pevně daných zákonitostí tak praktikovala přímo na nejtradičnější možné formě inuitské hudby. Tagaq, která prý měla při studiích v Halifaxu instinktivní chuť lovit kachny v okrasném školním jezírku, si pomocí hrdelního zpěvu trénovaného ve sprše připomínala vzdálený domov.

Dělala to ale s takovou vervou, že se přímo ze sprchy dostala na folkové festivaly prezentující tradiční hudbu domorodých obyvatel Kanady. Právě tady si jí všimla zmíněná Björk, která Tanyu Tagaq přizvala k natáčení svého alba Medúlla. Dávalo to dokonalý smysl, album Medúlla totiž Björk na rozdíl od svých předchozích elektronických nahrávek vystavěla jenom z různě modulovaných vokálních stop a Tanya Tagaq od ní dostala naprosto tvůrčí volnost. Role se pak otočily na debutové sólovce samotné Tagaq. Ta vyšla v roce v roce 2006 a hned byla nominována na Juno Awards. Příznačné ovšem je, že to bylo v kategorii Best Aboriginal Music. Tanya Tagaq ale měla brzo ukázat, že s jejím odstavením do bezpečného šuplíku world music to nebude tak jednoduché.

Její experimentování s vlastním hlasem totiž pochopitelně lákalo hudebníky, kteří dlouhodobě pracují podobným způsobem a je už jedno v jakém konkrétním žánru. Po Björk na debutu se tak na druhé desce Auk / Blood objevil Mike Patton. Naprostý průlom ale nastal až s třetím albem Animism, pomocí kterého se Tanya Tagaq z velké části dokázala zbavit nálepky divoké hrdelní zpěvačky. Obklopila se lidmi, kteří jí pomohli z desky udělat dokonalý průsečík nezávislého folku, indie rocku, avantgardy a moderní klasiky – důležitou roli přitom hrál houslista, producent a aranžér Jesse Zubot. Skvělým příkladem je úvodní track Caribou, který se původně objevil na EP Come On Pilgrim legendárních nezávislých rockerů The Pixies. Tanya Tagaq, sama zkušená lovkyně severoamerických sobů karibu, ze skladby udělala pohanskou oslavu koloběhu života podepřenou hrdelních řevem, smyčci a dechovými nástroji.

TanyaTagaq|foto: Six Shooter Records Inc

V podobné linii pak pokračovala i při přebírání hlavní kanadské hudební ceny Polaris, kterou šokujícím způsobem vyrvala z náruče Drakea, Arcade Fire nebo Owena Palletta. Při proslovu se opřela do organizace PETA a se zdviženou paží ozdobenou kožešinou vyzvala všechny Inuity, aby nepřestávali v lovu tuleňů. Ačkoliv se to z pozic západních liberálů mohlo zdát kontroverzní, dávalo to smysl. Tanya Tagaq sama pochází z oblasti Nunavut, což je nejsevernější část Kanady těsně přiléhající ke Grónsku a zároveň místo, kde je tradiční lov tuleňů jednou z mála možností, jak nakrmit svoji rodinu – pokud tedy člověk nechce putovat do desítky kilometrů vzdáleného supermarketu a tam si koupit vakuované jehnečí maso z průmyslového chovu za sto dvacet dolarů. Tagaq se nehodlala omluvit, právě naopak – později nahrála na Twitter fotku své novorezené dcery vedle vykuchaného tuleně a zdůraznila tím tradiční spojení lovu zvěře, péče o rodinu a života v komunitě. Znovu přitom neopomněla zdůraznit, že západní ochránci zvířat v čele s Paulem McCartneym vůbec netuší, o čem při svých projevech vedených z tepla vlastních domovů mluví.

Na aktuálním albu Retribution pokračuje Tanya Tagaq v úspěšném kombinování folklorních prvků s hiphopovými beaty, mrazivě řezavými kytarami, ozvuky metalu nebo industrialu a nezbytnými vokálními ekvilibristikami upomínajícími nejenom na Björk, ale třeba i na Yoko Ono. Přestože hudební vývoj Tanyi Tagaq je spíš postupný a každá z nových desek v sobě nese jasnou návaznost na tu předchozí, jedno překvapní tu přesto je. Na úplný závěr si Tanya Tagaq schovala coververzi Rape Me od Nirvany. Na rozdíl od původní verze plné grungeové agresivity ale píseň představuje jako folkovou baladu s pomalu tepajícími perkusemi a šepotem, který se střídavě ozývá zleva a zprava. Tuhle skladbu je možné interpretovat různě, třeba jako obžalobu kanadské vlády, která během dvacátého století poslala tisíce inuitských dětí do vzdálených kanadských škol a uměle je tak odtrhla od jejich komunity. Za tuhle strategii kolonizátorské asimilace plné sexuálního a psychického obtěžování se mimochodem kanadský ministerský předseda Justin Trudeau musel omluvit. Rape Me ale můžeme poslouchat i jako popis nesmírně obtížného života chudých původních obyvtel Kanady nebo jednoduše jako volání přírody, která je čím dál tím víc devastována. Tanya Tagaq ale nejspíš zpívá o všem dohromady – a dělá to hlasem, na jehož sílu a intenzitu už cynický svět popkultury ovládaný třeba jejím krajanem Drakem není úplně zvyklý.