Jacaszek: Vychytralá polská apokalypsa

Vizuálně čerpala z estetiky starých hororů, na obalech desek se objevovala mytologická zvířata, podivní démoni nebo prostě jenom pochmurné noční výjevy. Hudebníci se odvolávali k odkazu režiséra Davida Lynche, jejich zásadním inspiračním zdrojem byly také přirozené zvuky, které vydává skřípající příroda v okamžicích, kdy ji nikdo nemůže slyšet.

Neoficiální hlavou tohoto hnutí byl norský hudebník Erik Skodvin, který pod jménem Svarte Greiner vydával na vlastním labelu Miasmah. A právě pomocí labelu Miasmah se zviditelnil jiný experimentátor v žánru akustického doomu, polský skladatel Michał Jacaszek. Není náhodou, že si Skodvin pro svůj label vybral právě Poláka – Polsko, podobně jako skandinávské státy, je pro mnohé synonymem pro zimu, nevlídnou šeď a pošmournou atmosféru. Jacaszek navázal na linii labelu Miasmah albem Treny z roku 2008, na kterém dobře definoval způsob, jakým o hudbě přemýšlí. Podle svých slov se snaží vytvořit nový hudební jazyk, který vznikne nahráváním akustických nástrojů a jejich následných upravováním v hudebním softwaru.

Jacaszek – Glimmer|foto: Ghostly International

V téhle cestě, kterou lemuje ještě nahrávka Pentral z roku 2009, pokračuje i na letošním albu pojmenovaném Glimmer. To tentokrát vyšlo na labelu Ghostly International. Přestože je deska v promo materiálech prezentována především jako ambientní nahrávka, rozhodně si při jejím poslechu člověk příliš neodpočine. Spíše než regulérní album je to zamotaná hudební odysea, bludiště, ve kterém je prakticky nemožné se neztratit.

Formálně pracuje Jacaszek více méně podobně jako na předchozích nahrávkách. Plnými hrstmi nabírá přirozené zvuky svého okolí, vkládá je do předem připravených nahrávek klavíru, smyčcových nástrojů nebo těžko identifikovatelných dechů. Celá tahle zvuková masa je ale ještě zpětně překrýtá vrstvou drobných elektronických šumů a vrypů, což ve výsledku dává dohromady bezmála apokalyptický zázitek. Je to ale zkáza spíš plíživá, dobře promyšlená a svým způsobem i vychytralá.

DCF 1.0|foto: oficiální MySpace Michala Jacaszeka

Může se občas zdát, že muzikanti jako Jacaszek, zmíněný Svarte Greiner nebo třeba Eleh a John Twells se trošku točí v kruhu a opakují svoje oblíbené postupy. Tahle hudba ale nestojí na formálních hrátkách, ale je výsostně individuální. Každá další deska z toho subžánru funguje jako zvukový zápisník toho kterého hudebníka a právě tohle je její největší devíza a zároveň, proč je možné ji stále vnímat jako relevantní. Nabízí zkrátka úplně jiné zážitky, než většina současné elektroniky. Ne lepší nebo horší, ale jiné.