Jak dnešní mainstreamoví třicátníci poslouchali hudbu. A pak přestali

Po období hudebního temna jsme přešlapovali hodiny před telkou, abychom se mohli podívat na klip k Smells Like Teen Spirit a začali nosit flanelové košile. Ultimátním hitem roku 1992 ale byla píseň Na ptáky jsme krátký. (Na ptáky jsme krátký, na ptáky jsme malý páky, je to tak, to my si dáme na zobák.) Tyto verše přišly mně a mému bratrovi jako etalon humoru. Díky fandění Jankovi Ledeckému jsem mamku donutila ke koupi první kazety, která nebyla pirátskou nahrávkou televizního zvuku MTV – jednalo se o tehdy oblíbené kompilace, takže se mi obzor kromě Janka rozšířil až k slovenským bratřím. Od té chvíle jsem na tužce kazetu stále přetáčela na píseň Je to vo hvězdách a milovala videoklip, ve kterém modelky na Pala Haberu vylijí kýbl vody.

V roce 1994 začal na Nově pořad Eso s nafičenou (mysleli jsme, že jen energickou) Terezou Pergnerovou. Jednou z prezentovaných kapel byli Rapmasters, hoši s vysokým BMI indexem, kteří ještě neznali pojem objektifikace ženského těla a mohli tak své písně pojmenovat Jen si tak zavrzat a Tlusťošky. Díky nim jsme objevily s kamarádkou Kristou pojem rap, který jsme si vyložily jako kladný vztah k širokým kalhotám a touhu ulomit z libovolného Mercedesu kultovní značku připomínající symbol peace a pověsit si ho na krk. Byly jsme ale smýkány více vlivy – Rapmasters u nás soupeřili  s The Doors, protože Jim Morrison měl na plakátu pěkné vlasy. I sepětí s The Doors jsem potřebovala podpořit nějakým vizuálním symbolem – proto jsem si za peníze ušetřené díky odklonění peněz na obědy koupila přívěšek na krk s cannabis.

Když hitparády začala kosit kvazižidovská skupina Shalom, zase se to odrazilo na přívěšku – tentokrát s židovskou hvězdou. V roce 1996 jsem objevila skupinu Wanastowi Vjecy, jejíž členové mi tehdy přišli jako mudrcové (v textech se to hemžilo odkazy na Freuda, anarchii, a dokonce Schopenhauera), a jako všechny moje spolužačky jsem místo Lindy Rybové chtěla chodit s frontmanem Robertem Kodymem. České nebo slovenské výrazné interpretky pro teenagery si už nepamatuju, pominu-li duo MC Erik a Barbara a jejich cover Pomády. Po pořadu Eso začali hudební preference určovat obdivovaní kluci a starší kamarádky – už se nejednalo o one hit wonders, ale celé styly a alba. Můj první kluk začal mé období jazzu a minimalismu – a hudba byla způsobem, jak se pokusit přiblížit a zapůsobit. Vodítkem pro to, co je žádoucí poslouchat, byl pro mě kolem dvacítky samozřejmě časopis Reflex a jeho kulturní rubrika. Vlastně žádnou hudbu jsem „sama“ neobjevila – charakterizovalo mě samé epigonství a snaha napodobit něčí osobnost.

Jak dlouho se dá jezdit na krýpko? Budou z dnešních mileniálů hip důchodci?

• Upravit
• Smazat

Staré koště dobře mete. Ageismus ve čtyřech slovech. Pro mě osobně věkařství není jen sbírka paušalizujících hanlivých tvrzení o starších lidech – že sjíždí slevy, jejich zbraní je nákupní vozík, že neumí s počítačem, jsou ideově neflexibilní (volí populisty) a jejich taška je plná Evy a Vaška. Je to obecný mindset. K těmto redukcím počítám i ty tzv. pozitivní – představy, že jsou staří lidé a priori moudřejší a humánnější, ačkoli s Babičkou Boženy Němcové je spojuje jen věk.

Podobně jako vlna davového zbožšťování lady Di nastávají módní vlny i v hudbě – příkladem budiž to, jak začala moje sociální bublina před dvěma lety uctívat Franka Oceana. Je srandovní, když bílé límečky najednou masově poslouchají rap a litanie o životě v předměstích plných střelby nebo když začalo být moderní říkat „poslouchám Slayer“ a podpořit to trikem z H&M. Opakování po ostatních je totiž matka moudrosti. Po 33. roce života už „člověk“ údajně novou hudbu až na výjimky nevyhledává – zakonzervuje se. I u mě ustalo hledačství, které eskalovalo mezi 25. a 30. rokem brouzdáním po torrentech. Teď už roky poslouchám stále to samé. Se snahou o progres a dozvídání se nových „věcí“ skrze hudbu ale naštěstí poklesla i snaha zaujmout: jejím posledním dozvukem byla účast na Creepy Teepee tento rok, kdy jsem jako se sebou srovnaný indie buran spala na pokoji a z fesťáku si odnesla hlavně fleky na botách od curry stánku.

Na závěr jen pozdrav těm, kteří v officeu ostentativně poslouchají Franka Oceana, aby si doma skutečně odfrkli u bratří Ebenů. Přeji všem, aby se svou hudební orientací jednou vyšli na světlo.

Popis hudebního dospívání Zuzany Fuksové si pusťte i v audiu.