Jak dlouho se dá jezdit na krýpko? Budou z dnešních mileniálů hip důchodci?
Staré koště dobře mete. Ageismus ve čtyřech slovech. Pro mě osobně věkařství není jen sbírka paušalizujících hanlivých tvrzení o starších lidech – že sjíždí slevy, jejich zbraní je nákupní vozík, že neumí s počítačem, jsou ideově neflexibilní (volí populisty) a jejich taška je plná Evy a Vaška. Je to obecný mindset. K těmto redukcím počítám i ty tzv. pozitivní – představy, že jsou staří lidé a priori moudřejší a humánnější, ačkoli s Babičkou Boženy Němcové je spojuje jen věk.
Oproti tomu mladší bytosti jsou se svými stejnými telefony, skinny džínami a hypotékami údajně originální. Dokud je nezglajchšaltuje důchod. Také nevkus, nemotornost a myšlenková strnulost se u mladšího člověka neberou jako znak celé věkové skupiny, ale jako individuální poklesek.
Stereotypy jsou často šířeny samotnými seniory, kteří se ochotně stahují ze svých někdejších pozic (milovníků, pracantů, lvů salonů, vampů, sokolů – možno libovolně doplňovat i v ženském rodě další role) a už na nich „nezáleží“. Moje babička si letos nechala říct, koho má volit, pokud jí snacha zařídí volební komisi do bytu. A kolik si vybavíte lidí nad 70 let, kteří se vyjadřují k veřejnému dění? Mezi muži jich je stále dost, starší ženy ale jako by se přesunuly jen do reklam na kypřící prášek a lepidlo na zubní protézu.
Kromě anomálií v podobě Jiřiny Šiklové a Marty Kubišové je tu velká černá díra, tu a tam zaflikovaná představitelkami bodrých babiček, kterých se na názory nikdo neptá. Ženy, pokud nejsou schopny svůdnosti a reprodukce, jsou u nás neviditelné. Moje příbuzná, stále v produktivním věku, přestala jednoho dne s kamarádkami chodit do vinárny, protože „báby v našem věku nemají co pít venku“. Místo toho se scházejí po bytech jako signatářky Charty 77 a pijí víno za zdí. Hlavní výzvu pro sebe jako budoucího staršího člověka, resp. starou ženu, vidím v tomhle – nenechat se zneviditelnit.
Rodičům je 60 a 71, což je věk, který jsem si ještě před nedávnem spojovala s Vlastimilem Brodským, otcem Fura a hosty pořadu Barvy života. Teprve když se stáří začalo týkat mých vlastních rodičů, uvědomila jsem si, že získáním zlevněné průkazky na MHD se z vás nestane automaticky děda, který celý den krmí holuby, ani babička, která pozbyla veškeré ambice a celý den peče štrúdl.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Už i já mám několik šedých vlasů, ale ještě jsem nedodělala všechny školy, které jsem chtěla. Ještě nemám hypotéku, ale už mám paradentózu. Už mi chtěl nějaký kluk polichotit tím, že má rád milfky. Letos jsem byla poprvé na Creepy Teepee, ale už po půlnoci jsem si musela jít lehnout – a pozorovala bělovlasé čtyřicátníky, kteří jako ostatní stáli frontu na špatně nazvučený koncert a předražené curry. Kdy nastane rok, kdy už si budeme připadat natolik nepatřičně, že se radši rozhodneme potetované ruce zabořit do regálů se slevami a hlíny v zahrádkářské kolonii?
Představuji si generaci současných třicátníků, jak v domovech důchodců recyklují odpad, v LDN poslouchají LCD Soundsystem a upíjejí mandlové mléko. Jejich potomci si zřejmě opět myslí, že jsou nemotorní, nevkusní a ideově omezení – ale staříkům a stařenám to, doufejme, bude díky liberální výchově z nultých let jedno – odpoledne je totiž čeká kurz šití barefoot bot, které byly tolik in za jejich mladých let, ještě před třetí světovou válkou. Už se nebojí posměchu jako senioři roku 2017.
Pusťte si i audio verzi. Tříminutovku Zuzky Fuksové, která se letos ve čtyřiatřiceti poprvé podívala na Creepy Teepee.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
