Jak by měla média referovat o koronaviru? Dát lidem pocit kontroly nad svým životem, říkají odborníci

„V tuto chvíli, když se jedná dominantně o záležitost Číny a v Evropě jsou jednotky případů, by hlavní zpráva měla být o připravenosti a doporučeních, a ne začínat dramatickými čísly, kolik je nově nemocných, kolik nově zemřelo, a ještě k tomu pustit dramatickou hudbu,“ říká doktor Jan Kynčl ze Státního zdravotního ústavu. V médiích podle něj byla epidemie od počátku komentována celkem objektivně a za pomoci odborníků. Tématu byl ale dáván příliš velký prostor.

Podle Jana Motala z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v médiích navzdory očekávání často objevuje porovnávání chřipky a koronaviru. Chřipka sice není co do počtu příspěvků upozaďována, ale dostává se spíše na zadní strany novin a do pozdějších časů vysílání. „Chřipka není zpráva dne – pokud se neobjeví číslo, kolik lidí zemřelo,“ říká Motal. Podle doktora Kynčla je téma chřipky s ohledem na vážnost situace v českých médiích trochu podceňováno. „V Evropě aktuálně probíhá chřipková epidemie, která každou zimu zasáhne mírný zeměpisný pás. Situace je každoroční a očekávaná, a tím pádem se nepřímo bagatelizuje. V Evropě jsou jednotky, maximálně desítky případů importovaného koronaviru. Oproti tomu v případě chřipky jsou zde statisíce nebo miliony nemocných. Jen v Česku bylo do minulého pátku 126 závažných případů chřipky. Šestadvacet lidí chřipce podlehlo – a to včetně dětí,“ popisuje situaci Kynčl.

Jan Kynčl a Jan Motal|foto: Tereza Kunderová

Proč se tedy na předních místech v médiích drží spíše koronavirus než chřipka? Média mají podle Motala často tendence opomíjet chronické nemoci. Oproti epidemiím typu SARS nebo právě koronaviru COVID-19 u chronických onemocnění chybí něco, čemu se v mediálních studiích říká klíčová událost. Ta označuje událost, která souzní s publikem a odpovídá na jeho vzorce schémat.

Od 90. let se podle Jana Motala vyvíjí takzvaná kultura strachu, obava z civilizace a její křehkosti, která se promítá i do popkultury. Jako příklady uvádí filmy Nákaza, Smrtící epidemie nebo dnes nejoblíbenější deskovou hru Pandemic. „Mnohem více než v uvozovkách banální chřipka, která má pro nás větší následky, diváky zajímá strašidelné a hrůzyplné téma neznámého viru, na který není lék,“ dodává Motal.

Některé epidemie tak podle doktora Jana Kynčla zajímají média více a jiné naopak proběhnou bez povšimnutí, a to nehledě na jejich závažnost. To se například týká klíšťové encefalitidy: „My, Rakousko a celá střední Evropa je hyperendemická oblast. Česká republika má nejvyšší výskyt případů klíšťové encefalitidy v Evropské unii. Rakousko díky globální kampani už v 80. a 90. letech dosáhlo 90% proočkovanosti. My máme proočkovanost horko těžko 20–25 %. V průměru máme 600 až 800 případů klíšťové encefalitidy, Rakousko zhruba kolem 100 případů ročně.“ Média opomíjejí ale i některé epidemie za hranicemi naší země. Malárie nebo horečky dengue jsou ročně stamiliony případů. Média často referovala o výskytu horečky eboly. Informaci, že na ostrově Madagaskar každoročně probíhá mor, ale podle Kynčla nikdo neví. „Madagaskar, kde probíhá pro nás v zásadě nepředstavitelná nemoc, není úplně tak zajímavý. Zajímavá je Čína, která je v médiích velmi často. Víme, že s ní máme obchodní styk. Navíc dochází k té spektakulární událostí, že je uzavřeno město, což nejen mně připomnělo novelu Alberta Camuse Mor. Máte tam muže a ženy v bílých pláštích, lidé umírají na ulicích. Těžko může v té mediální logice konkurovat chřipka, tedy naplněná ordinace,“ říká Motal.

Oba odborníci se shodují, že u epidemií jsou nápomocná spíše doporučení než neustálé přepočítávání obětí. Média by se měla podle Motala snažit svému publiku předat informace ohledně postupu v dané situaci a zároveň dát lidem pocit, že mají nad svými životy kontrolu. „Ve chvíli, kdy se zpravodajství nebo publicistika dostane na úroveň vybuzování strachu a ukazování spektakulárních událostí, je v člověku posilován pocit rozkládající se civilizace. Máme pocit, že vědci bojují a hledají lék, ale to je tak všechno, co můžeme dělat. Ale tak to není,“ dodává Jan Motal.