Jak Monet zachytil změnu klimatu? S Nicholasem Mirzoeffem o ekologii, selfies i (ne)viditelnosti
Proč už západ slunce nevypadá stejně jako na začátku 19. století? Jak se mění náš pohled na planetu? A proč život ve městě není pro všechny stejný? To jsou jen některé z otázek, kterými se ve své práci zabývá britský teoretik a kritik vizuální kultury Nicholas Mirzoeff. V Praze nedávno pokřtil český překlad své knihy Jak vidět svět. V rozsáhlém rozhovoru jsme s ním mluvili o tom, jak vizuální média mění náš pohled na svět i jak ho s jejich pomocí můžeme měnit my sami.
Posledních několik desítek let jsme vystaveni stále většímu množství obrazů. Záplava vizuálního materiálu, který každý den vytváříme, sdílíme a sledujeme, výrazně ovlivňuje, jak vnímáme svět i jakou roli ve společnosti hrajeme. Vizuální kultura, které se jako jeden z prvních začal odborně věnovat právě Nicholas Mirzoeff, proto dokáže prozradit mnoho o našem myšlení i o tom, co si o sobě a svém okolí ani neuvědomujeme. Z netradiční pozice na pomezí akademie a občanského aktivismu Mirzoeff ukazuje, proč je třeba vizuální kulturu číst a jak nám její porozumění může pomoci bojovat i proti nerovnosti, rasismu a diskriminaci.
Profesor Nicholas Mirzoeff je světoznámý teoretik a jeden ze zakladatelů akademické disciplíny studia vizuální kultury. Žije v New Yorku, kde se kromě psaní a přednášení výrazně věnuje i společenskému aktivismu – mimo jiné se zapojil do hnutí Occupy Wall Street nebo Black Lives Matter. I jeho odborné texty se proto vyznačují silným zájmem o témata rasové a sociální spravedlnosti.
Vizuální kultura často odráží velké společenské změny, ale například i ekologické problémy. V kontextu debat o environmentální krizi se ukazuje, že vliv člověka na planetu je tak velký, že je dokonce na místě definovat úplně novou geologickou epochu – takzvaný antropocén. Mohl byste nám říct něco víc o tom, jak se náš vliv na planetu projevuje ve vizuální kultuře nebo přímo v umění?
Zhruba od začátku 21. století mluví vědci a geologové o tom, že lidská aktivita se podepsala na všech živých procesech na planetě do takové míry, že bychom podle toho měli definovat zcela novou geologickou epochu. Udivující na tom je, že naše každodenní aktivity dokázaly ovlivnit něco tak časově rozsáhlého, jako je hluboký čas Země, který se jinak vymyká našemu chápání a imaginaci. Největší vliv na tyto změny sice mají například továrny, ale i naše osobní auta, naše domácí osvětlení, topení nebo klimatizace (pokud si je můžeme dovolit). Lidé v západní Evropě a Severní Americe mají takové vybavení mnohem déle, takže ačkoliv je dnes největším znečišťovatelem Čína, historicky jsme na tom stále nejhůř. A tak jsme pojmenovali podle našeho vlivu celé nové období, antropocén, což doslova znamená „epocha člověka“.
Hodně se diskutovalo o tom, kdy tato éra vlastně začala. Vědci chtěli určit konkrétní moment v čase, kdy by byl vizuálně patrný přechod z jedné epochy do druhé. Moderní geologie stojí na tom, že rozdílná časová období jsou přímo viditelná ve struktuře Země, takže když se dostanete do kaňonu nebo někam, kde jsou vrstvy skal viditelné, můžete rozpoznat takzvaná strata, dělicí čáry, které přímo rozdělují jednotlivá období. A jeden takový velký předěl je viditelný v 50. letech, kdy podle dnešních vědců vytvořil výbuch atomové bomby v podstatě jinou planetu, která bude kvůli radioaktivním atomům v horninách měřitelná desítky tisíc let.
Ale v mnohem menším časovém měřítku je transformace Země skrze lidskou aktivitu zachycená i napříč dějinami umění a vizuální kultury. Protože člověka vždycky zajímaly symptomy změny, zaznamenal je, aniž by si byl vědom, co znamenají nebo čím se stanou. Jedním z nejznámějších příkladů v západním umění je známý Monetův obraz Imprese, východ slunce, po kterém byl pojmenován impresionismus – po dlouhou dobu nejoblíbenější umělecký směr západních muzeí a galerií. Imprese, východ slunce zachycuje, jak Monet viděl světlo v zakouřeném přístavu Le Havre na severu Francie, kde tou dobou žil. Byl si dobře vědom, že vidí něco nového, protože to byl jiný typ barvy. Když je totiž vzduch zakouřený a špinavý a prochází jím světlo, láme se do úplně jiných barev než dřív. Můžeme si tak všimnout, že lidé se od průmyslové revoluce začali mnohem víc zajímat o západy slunce, protože spalování uhlí znečistilo prachem a špínou vzduch a vznikly tak nové spektakulární barvy, které dnes považujeme za přirozené, ale které přirozené nejsou. V dřívějších tisíciletích nebyl západ slunce žádná událost, pokud předtím nevybuchla sopka nebo nebyl vzduch plný prachu z nějakého dalšího důvodu.
I když si tedy nemusíme být vědomi toho, jak různé formy produkce proměňují svět kolem nás, umění může sloužit jako překvapivý archiv těchto změn a toho, jak je lidé viděli a jak je prožívali jako něco nového. Další příklad toho, jak nově chápat vizuální archivy, souvisí s diskuzí o začátku antropocénu. Někteří vědci navrhují, že by se měl datovat už do roku 1610, kdy znatelně kleslo množství oxidu uhličitého v atmosféře. Stalo se tak proto, že se v Americe obnovily lesy poté, co v podstatě vymřela populace původního obyvatelstva v důsledku války, otroctví a nemocí. Byla to největší genocida v lidské historii, při které zemřelo mezi patnácti a šestnácti miliony lidí. Ti předtím hodně obdělávali půdu, a když přestali, stromy prostě narostly zpátky. A tahle řada stromů je součástí známého vizuálního obrazu toho, jak Evropané přežívají v Severní Americe – je vidět například ve filmu Pocahontas nebo ve filmu Nový svět a v mnoha dalších. Nedotčené lesy z dávných časů, které si lidé představovali, vyrostly ve skutečnosti relativně nedávno. A to by nás snad mělo naučit všímat si mnohem víc změn, které kolem nás probíhají právě teď.
Často píšete také o fenoménu selfie. Z čeho podle vás vychází a jaký je jeho kulturní a společenský význam?
Selfie znamená hned několik podstatných věcí. Je prvním vizuálním formátem, který vznikl na základě dnešního digitálního světa, ve kterém je většina lidí mladá, žije ve městech a má přístup k internetu. To jsou tři věci, které se uskutečnily zhruba od roku 2014 do současnosti, takže to je něco skutečně nového. Ze selfie se rychle stalo klišé, protože je dělají všichni, a to včetně premiérů, prezidentů a podobně. Pro mě jsou ale selfie podstatné hlavně jako symptom. Říká nám, že v nových podmínkách budou vznikat nové vizuální formy, které jsme nikdy předtím neviděli a které budou využívány zcela neočekávatelnými způsoby, a že je budou vytvářet mladí, ve městech žijící a globálně připojení lidé.
V debatách o selfie často zaznívá, že se jedná o určitou formu narcismu, jakousi „snowflake“ mileniální záležitost. Já si ale myslím, že je to právě naopak. Narcismus se jmenuje po řeckém bohu Narcisovi, který podle báje sledoval svůj vlastní odraz tak dlouho, až zemřel. Narcis ale neudělal kopii svého obrazu a nesdílel ji na internetu s miliony lidí, kteří by ji mohli komentovat nebo kritizovat. Když sdílíte selfie, tak ve skutečnosti kladete otázku: „Kdo jsem?“ a zároveň se ptáte: „Vidíte mě tak, jak se vidím já?“ nebo „Vypadám OK, vypadám dobře, zapadám?“ A to jsou otázky, které podle mě nejsou motivovány narcismem, ale spíš úzkostí a obavami mladých lidí o to, jaká bude jejich role ve světě, jehož situace se dnes jeví jako radikálně špatná. A proto je podstatné vytvářet nové formáty, kterými tohle všechno můžeme vyjádřit.
Většina selfie je navíc pořizována ženami a lidmi, kteří se jako ženy identifikují. A to znamená, že se jedná v podstatě o první mediální formu, která je převážně ženská. Myslím, že není náhodné, že kritika na adresu selfie tak často pochází od bílých mužů středního věku, kteří na selfies často nemohou vypadat dobře a musí se spoléhat na kvalitní nasvícení a podobně. V jistém smyslu se tak jedná i o demokratizaci směrem k mladým ženám a uživatelům, kteří se tak identifikují a mění často naše představy o tom, čí obrazy nás dělají tím, kým jsme, a pro koho jsou obrazy vlastně vytvářeny.
Mohl byste posluchačům trochu nastínit, jak uvažujete o skrytých významech prostor, ve kterých se každý den pohybujeme? Jak se do našich infrastruktur a každodenního okolí vpisuje například nespravedlnost nebo diskriminace?
Jedním z hlavních důvodů k napsání knihy byl právě fakt, že v roce 2008 žila poprvé v historii většina lidí ve městech. Dnes je to už víc jak 54 % populace a toto číslo má brzy narůst na dvě třetiny. Život ve městě není ovšem jen jeden, zahrnuje mnoho rozdílných zkušeností. Polovina obyvatel měst žije v takzvaném „neformálním bydlení“, což jsou vlastně chatrče, které si sami postavili, a nemají stabilní přístup k běžným službám, jako je elektřina, voda, hromadná doprava a další základní potřeby. Je to tedy otázka infrastruktury. Vezměte si, že žijete například v Gautengu, což je provincie v jižní Africe, jejíž součástí je Johannesburg nebo hlavní město Pretoria, ale právě i nesmírné množství vyčleněných oblastí, kde žijí lidé v nestandardních podmínkách, z nichž nejznámější je Soweto. Když se chcete dostat ze Soweta, kde není žádná hromadná doprava, do Johannesburgu, musíte vystřídat několik autobusů nebo sdílených taxi. Pokud bydlíte na předměstí Pretorie, kde žijí většinou běloši, máte k dispozici rychlovlak, takzvaný „zlatý vlak“, který je ale pro Afričany finančně téměř nedostupný. V západní části Johannesburgu máte přístup k základním službám, ale pokud bydlíte v Sowetu, tak zjistíte, že se elektřina vypíná téměř každou noc, že se přerušuje dodávka vody a tak dále. To ukazuje, že není pouze jeden městský prostor, ale že jich je mnoho. Nejvíc zřejmým příkladem je Paříž, kde bohatí bydlí v centru v nových budovách a chudší lidé jsou vytlačeni z centra na okraj, do oblastí, kam je i dnes náročné se dostat. Nejsou zde ani zastávky metra, ani vlaky. Francouzi pro vyjádření tohoto rozdělení používají původně latinská slova „entre mureaux“ a „extro mureaux“, což znamená za zdí a mimo zeď. Zatím zde skutečná zeď není, jen pár stěn blokujících neformální bydlení na okrajích Paříže, ale většinou tuto hranici mezi chudými, často migranty, a bílými obyvateli centra vytváří hlavní dopravní okruh, který se táhne podél města.
Takže existují rozdílné vizuální prostory a centrum města je prostorem viditelnosti veřejné sféry. A mimo město je prostor, který nevidí nikdo, kromě těch, kdo zde bydlí nebo zde musí pracovat. Nemá status a ani vizuální slovník. Když vidíme ve filmu ustavující záběr, což je úvodní záběr, který ukazuje, kde se odehrává akce, je to v případě New Yorku Empire State Building a u Paříže Eiffelova věž. Nikdy to není předměstí nebo chudá bezejmenná čtvrť.
Existují tak dva typy pohledů. V tom prvním je vše viditelné a jasně vymezené a ten druhý představuje prostor toho, co není vidět. Tato místa se ve městech propojují, a nikdy tak není všechno jen uvnitř nebo jen venku. Tuhle představu jsem vlastně převzal ze sci-fi románu Město a město od Chiny Miévilla, kde se nachází dvě města na stejném místě. Ulice jsou často v obou městech zároveň, tudíž musíme vždy jedno z nich „přehlížet“. To je ale běžná součást naší každodenní zkušenosti. Lidé často „přehlíží“ bezdomovce, člověka, který je žádá o peníze v metru, přehlíží migranty nebo chudé lidi. To ale není vrozený reflex, je to naučený způsob, jak přežívat ve městech.
Já jsem knihu vlastně psal hodně pod vlivem důsledků finanční krize, která v roce 2008 přišla s velkými otázkami. Jak budou přerozděleny prostředky? Jak bude svět pokračovat ve svých obchodech? A je skutečně zarážející, že hlavní banky a korporace se pak rozhlédly kolem a řekly si: „Aha, tohle nám prošlo a tím pádem nám projde cokoliv.“
A ten rozdíl, který vidíme na zemi, ve městech, v každodenním životě je strukturální součástí globálního kapitalismu, který je radikálně rozdělený a rozporuplný. Jeho vůdcové však z toho nepociťují žádnou úzkost, protože mají pocit, že i když zničili planetu i finanční systém, tak jim to stejně vždycky projde. Ale my ostatní, které Ocuppy a další hnutí nazývají 99 procenty, trpíme úzkostmi, depresí, zadlužením, špatnou zdravotní péčí, špatnou infrastrukturou a špatným životním standardem.
Přesně takový svět jsme si už představovali ve filmech jako Blade Runner. Ale představovali jsme si už i jiné perspektivy a možnosti, jak žít. A občas se dokonce povede některé z těchto představ uskutečnit. Člověk by musel nebýt při vědomí, aby nebyl dnes trochu pesimista, ale zároveň se domnívám, že vždycky jsou nějaké další možnosti.
V debatě jsme došli i k proměně vizuální kultury vlivem digitálních médií, fotkám z kosmických letů a otázkám viditelnosti lidí ve veřejném prostoru. Pusťte si celý záznam rozhovoru s teoretikem a aktivistou Nicholasem Mirzoeffem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
