Jak se v Česku dostat do divočiny? A proč se nesmí do zakázaných zón?

Rys ostrovid
Rys ostrovid

Každý, kdo někdy navštívil některý z českých národních parků, si jistě vybaví cedule s piktogramy zakazujícími činnosti od rozdělávání ohně přes stanování až po chození mimo turistické stezky. Pro část turistů jsou zakázané zóny zbytečným výmyslem. I pár neopatrných kroků ke keříku s borůvkami ale skutečně může leccos pokazit – třeba hnízdění chráněných ptáků.

Před čtyřmi lety se skupinka německých horolezců rozhodla vyšplhat na skálu v první zóně Národního parku České Švýcarsko. Přestože museli minout varovné tabule se zákazem vstupu, si ale vybrali zrovna jedno ze zakázaných míst. Horolezci si to nejspíš  neuvědomovali, ale do výstupu se pustili zrovna na skále, kde hnízdí chránění sokoli stěhovaví, kteří k rozmnožování potřebují klid. Turisti sice získali adrenalinový zážitek, ale sokoli kvůli němu pak mláďata skutečně nevyvedli.

Neviditelná křehkost

Míst, kam by stejně jako k této skále v Českém Švýcarsku lidská noha vstoupit neměla, jsou u nás desítky. Opouštět značené stezky byste za žádných okolností neměli v prvních zónách všech našich národních parků ani ve 107 národních přírodních rezervacích, které jsou rozesety po celé republice. I v nich je důvodem ochrana rostlin a zvířat náročných na životní podmínky. Na první pohled nemusí zakázané zóny vypadat nijak výjimečně. Nechrání totiž jen roztomilá zvířata nebo krásné květiny. Lidská přítomnost nesvědčí ani vzácným druhům, kterých byste si bez cvičeného oka pravděpodobně ani nevšimli.

Bělověžský prales

Vloni po dlouhých diskusích především v souvislosti s Národním parkem Šumava začala platit novela zákona o ochraně přírody, která připravila půdu pro vytvoření ještě přísněji chráněných zón, než jsou ty stávající. V budoucnu kvůli ní sice přestane platit plošný zákaz pohybu mimo vyznačené stezky v prvních zónách národních parků, ale zároveň umožní vznik takzvaných klidových území. Mají zabezpečit, aby se na vybraných místech napříč různými stupni zón mohla příroda nerušeně vyvíjet, a pohyb návštěvníků v nich proto bude omezený. V některých případech se tam nepodíváte vůbec, v jiných můžou správy národních parků tato místa na určitá období zpřístupnit.

Zákazy vstupu ale nemusí platit celoročně. Například v Krkonoších se pravidelně vyhlašuje několikaměsíční zákaz vstupu mimo označené stezky i na některých místech v méně chráněných zónách. Můžou za to nenechaví komerční sběrači borůvek, kteří keříky doslova plení a kvůli tomu pak nezbývá dostatek bobulí pro ptáky a další zvířata. Docela běžné, a to hlavně na jaře, je i dočasné uzavírání oblastí, kde hnízdí ohrožené druhy ptáků, jako jsou tetřívci nebo právě sokoli. Vzhledem k neukázněnosti turistů, kteří ignorují i cedule zapíchnuté doprostřed cesty, nebo dokonce ohraničení páskou, je někdy vedle speciálních strážců musí chránit i policie.

Jezero Laka na Šumavě

Do divočiny s průvodcem

Přestože jsou takováto tvrdá opatření bohužel pořád nutná, vedení národních parků se dnes už dokáže na situaci dívat i očima turistů, kteří by se rádi podívali do člověkem co nejméně zasažené přírody. Důkazem jsou třeba už jedenáctým rokem běžící výlety do divočiny organizované Správou Národního parku Šumava. Lidé díky nim mají možnost nahlásit se na omezený počet vycházek, na kterých je „průvodci divočinou“ vezmou do míst, kam se normálně nesmí. Můžou se tak dostat do teritorií rysů, tetřevů nebo jelenů a přitom mít jistotu, že je zbytečně neruší nebo nenarušují jejich bezpečné prostředí. Na některých procházkách dokonce můžou uprostřed divočiny rovnou přespat.

Procházkami, na které se každoročně vydá víc než tisícovka lidí, se vedení parku snaží alespoň trochu vyjít vstříc turistům a předejít tomu, aby do divočiny chodili na vlastní pěst a chovali se tu jako sloni v porcelánu. Už na konci devadesátých let s podobným nápadem přišlo i ekologické sdružení Hnutí Duha. Je to totiž jedna z cest, jak vybalancovat misky vah, kde na jedné straně leží turistický zážitek z panenské přírody, ale na té druhé schopnost ochránit existenci ohrožených druhů i pestrost přírody. Nejspíš to nebude takové dobrodružství, ale jak říká jeden z průvodců Josef Pecka: „I pouhé mihnutí se naší největší středoevropské kočky – rysa ostrovida – přes cestu zanechá v lidech hluboký zážitek i hlavní téma dalších hovorů.“

Kam by ve volné přírodě neměl člověk chodit? A jak zažít divočinu a nenarušit přitom křehkou přírodní rovnováhu? Poslechněte si celý příspěvek.