Jak si vykládat 17. listopad? Revoluce se nedají zkoumat z pohledu elit, říká historik James Krapfl

Informace o 17. listopadu dorazily do Ostravy později, ale lidé začali
spontánně plnit náměstí s názvem Lidových milic
Informace o 17. listopadu dorazily do Ostravy později, ale lidé začali
spontánně plnit náměstí s názvem Lidových milic

Výklad událostí 17. listopadu je často spojený zejména s významnými jmény. Tím, co revoluce znamenala pro řadové občany a jak se jí účastnili, se zabývá kniha kanadsko-amerického historika Jamese Krapfla Revoluce s lidskou tváří. Proč je podstatné nezkoumat události jen z pohledu elit a proč byla revoluce v roce 1989 skutečně revolucí? „Když hovoříme o pádu nebo zhroucení, tak démos, tedy lidé, ztrácejí svou úlohu,“ říká vědec působící na montrealské McGillově univerzitě.

„Jak studovat 15 milionů lidí?“ pokládá si na úvod rozhovoru sám sobě otázku historik James Krapfl, který se rozhodl, že bude události sametové revoluce zkoumat spíše na lokální úrovni a z pohledu řadových občanů. „V 90. letech jsem bydlel v Olomouci a v Trenčíně. Také jsem vyrostl v USA v Iowě a věděl jsem, že obraz hlavního města nemůže být obrazem celé země,“ vysvětluje svůj přístup. Proto cestoval po Česku a Slovensku a navštívil celkem čtyřicet okresních archivů. „Prostě jsem zaklepal na dveře a zeptal se, co mají z devětaosmdesátého.“ V Praze a Bratislavě podle něj zároveň existují velké archivy plné nejrůznějších prohlášení, výzev a požadavků, které posílaly do koordinačních center místní skupiny Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí nebo také kolektivy v továrnách.

James Krapfl

James Krapfl se ve své knize, která vyšla v českém překladu pod názvem Revoluce s lidskou tváří, zabývá způsobem, jak byly během listopadových událostí a po nich formovány pocity vzájemnosti a komunity. Lidé události popisovali jako moment vzkříšení nebo zázraku a celkově často sahali k jazyku posvátna. Součástí prohlášení a veřejných vystoupení ale byla i celá řada nejrůznějších požadavků. To, co se ale podle Krapfla překrývalo, byl požadavek demokracie, byť její interpretace mohly být různé. Lidé často žádali svobodné volby s pluralitou stran, zároveň si ale představovali, že budou demokracii ovlivňovat i jinak. Například prostřednictvím možnosti odvolání poslance nebo práva na referendum.

Představovali si ale i hospodářskou demokracii. „98 % hospodářství bylo státního. Jelikož se v tu dobu ještě nemluvilo o privatizaci, lidé si často představovali demokracii i na pracovišti, kdy by bylo například možné odvolat ředitele nebo náměstka a mít svobodné volby například do vedoucích nebo odborových pozic,“ říká historik. Celá řada občanů podle něj ale měla pocit, že revoluce v 90. letech skončila, a v politice se přestali angažovat. V té době bylo ale potřeba ještě vytvořit nové instituce nebo ústavu.

Při popisu revoluce v roce 1989 jsou někdy používány výrazy jako zhroucení, pád nebo převrat. Podle Krapfla je tato změna jazyka problematická zejména proto, že z takovéto interpretace vypadává právě démos, tedy lid, o nějž jde v demokracii především. „Lidé tak nedostanou občanskou důstojnost nebo se jim nevyhradí místo pro občanskou činnost.“ Pojem revoluce podle něj dává důraz na občanský, společenský pohyb a schopnost občanů něco ovlivnit. Podobně hodnotí, když se o revoluci v roce 1989 mluví jako o ukradené revoluci. „Když chceme mluvit o ukradené revoluci, musíme uznat, že každá revoluce je svým způsobem ukradená,“ říká. V době revoluce dochází nejdříve k sjednocení a po opadnutí étosu dojde ke štěpení, když lidé začnou artikulovat své požadavky. Podle Krapfla ale nelze mluvit o nějakém tajném společenství, které by revoluci ukradlo.

Když se paměť revoluce zaměřuje jenom na elity, dochází podle něj k vyprázdnění paměti revoluce. „Cestou z hotelu jsem si všimnul plakátů a obrazů známých tváří. Řekl bych, že ta paměť je tím ochuzena. Nejdůležitějším aktérem byli právě občané. Když nemají důstojné místo v naší paměti, tak to má nepříznivý vliv na dnešní politickou kulturu,“ dodává. Tento pohled zaměřený zejména na elity převládá podle Krapfla i v případě pražského jara, které se rozhodl také zkoumat. Důvod, proč občanské zapojení během pražského jara z historického kánonu často vypadává, souvisí podle historika i s tím, že neexistuje mnoho prací, které by toto téma zkoumalo. Připomíná také, že k událostem pražského jara se často lidé vztahovali i při sametové revoluci. „Lidé v roce 1989 sahali do svých dřívějších zkušeností a velmi často se v listopadu a prosinci objevují podobné požadavky jako během pražského jara,“ dodává historik James Krapfl.

V čem je podle kanadsko-amerického historika současný výklad událostí roku 1989 zkreslující a proč je důležité při zkoumání revolučních událostí akcentovat roli řadových občanů? Poslechněte si celý rozhovor, který s Jamesem Krapflem vedla Eva Svobodová.

Spustit audio

Související