Jak utopit skvělý román. Rozervaný Hastrman se ve filmu změnil na suchého tatrmana

20. duben 2018
Z filmu Hastrman

Miloši Urbanovi se v románu Hastrman podařil husarský kousek. Spojil dohromady pohanskými rituály provoněný romantismus a výstřední ekologický thriller. Filmové zpracování se pokouší v bouřlivém řečišti jazyka knihy plavat a neutopit se. Andělíčky ale polyká vlastně od prvních vteřin, protože k literární řeči nenachází žádný soudržný filmový ekvivalent.

Současný český film už by si pomalu zasloužil patent na prznění romantických předloh. F. A. Brabec svou kýčovitou zálibou ve vlajících prostěradlech a mizerně recitovaných verších zničil Kytici i Máj. A zápolení Ondřeje Havelky s romantismem ovlivněným románem Miloše Urbana dopadlo jen o něco důstojněji. Všechna tři díla spojuje usilovný zápas s literárním jazykem, malá režijní invence a necitlivá práce s významem knižní předlohy.

Mrtvý kraj pod horou

Urban svého Hastrmana zasadil na sever Čech, do „kraje pod horou“, kam se v 19. století vrací světoběžník baron de Caus, šlechtic, vodohospodář a hastrman přitahovaný fatálně klidem vodních hlubin a krásou divoké vesnické dívky Katynky. Kniha je velice zdařilým spojením poetického romantismu a groteskního ekologického thrilleru. Funguje jako úvaha na téma rozervanosti, vnitřního sváru člověka a zvířete i jako neokázalá pocta hlubokému vztahu k měnící se krajině. V první polovině pracuje s knižním, archaickým jazykem, který vyprávění dodává patinu i obřadní ráz.

Scénář filmu sice snaživě vypreparoval dialogy a obalil je doprovodným de Causovým voiceoverem, ale tvůrci k nim nenašli žádný filmový protiklad. Kamera Diviše Marka výtvarně pracuje s křivkami Českého středohoří i potemnělými barevnými paletami mokřadů a močálů, avšak krajinné celky fungují spíš jako dekorace, kolem nichž debutující Ondřej Havelka nedokáže vystavět soudržný příběh ani charaktery. Jednotlivé záběry jsou násilně aranžované, kamera se pase na kostýmech, pohanských rekvizitách a fotogenických tvářích, aniž by nacházela nějaké skutečně výmluvné a životné momenty. A jako obvykle v českém filmu dohání absenci jasného tónu hudba, tak sytá a všudypřítomná, až ztrácí jakýkoli smysl.

Z filmu Hastrman

Filmový Hastrman čerpá z první, romantizující poloviny knihy a v jejím duchu rytmizuje milostné vzplanutí barona de Cause ke Katynce pohanskými svátky. Tempo ale hledá v jednotlivých kapitolách marně, podobně jako přesvědčivé vyznění čehokoli. Snímek zmateně tápe mezi divadelními deklamacemi a dryjáčnickým pořváváním, přepíná mezi lehce nejapnou komikou a těžkopádnými tragickými tóny. Karel Dobrý do hlavní postavy sice vnáší své pověstné charisma pronikavého pohledu a ostře řezané tváře, ale jeho de Caus spíš než jako démonický rozervanec vyznívá jako prosušený vodník Volšoveček. Výsledek lze označit za temnou pohádku, nebo taky za podivně bezpohlavní rybí eintopf.

Příliš malá velká gesta

Havelka se v klíčových dramatických scénách, kde si přivolává na pomoc živly, ocitá na pomezí sebeparodie. Hastrman působí natolik prkenně, staticky a neživotně, že když se konečně odhodlá k rozmáchlým gestům, tak blýskání, proudy vody, řev a spletité koruny stromů vytvoří dokonalou potravu pro milovníky guilty pleasure. Ty ostatně český film obvykle nezklame a Hastrman se v tomto ohledu neubrání volání rodného brčálníku – hned několikrát připomene legendární scénu cyklistického karambolu Zdeňka Svěráka z Vratných lahví.

Čelisti: Hastrmani, tatrmani, Versace a světice

Ze seriálu The Terror

Z našeho duchovního bestiáře pro tento týden vybíráme: Karla Dobrého s odpornými drápy, tančící a headbangující Johanku z Arku, dvě lodě v ledu a zavražděného módního návrháře. To všechno pěkně vlhčené vodou z brčálníku v jednom úhledném balíčku.

Je samozřejmě naivní očekávat, že by se v tuzemské kinematografii našel někdo schopný natočit tak pronikavou, moderní a formálně suverénní adaptaci, jakou byly např. Bouřlivé výšiny britské sociální realistky Andrey Arnold, ale opravdu zamrzí, že současný český film ve vztahu k literatuře funguje jen jako nadbytečná ilustrace o řád lepších předloh. Chybí mu odvaha opustit doslovnost literárního jazyka a nahradit ho vyprávěním obrazem, zároveň ale i schopnost pracovat s drobnými významovými nuancemi a neokázalými symboly. Hastrman by mohl sloužit jako námět na případovou studii. Nejambicióznějším momentem filmu je vizuální citace ikonického plátna romantického malíře Caspara Davida Friedricha, což, přiznejme si, není zrovna ohromující gesto.

Z filmu Hastrman

Při pohledu na hladinu téhle filmové adaptace není vůbec jasné, co vlastně měl Hastrman z románu zrcadlit. Jeho lyrismus ve snaživě naaranžovaných záběrech umírá na umělost. Urbanův potměšilý humor se jen občas zableskne někde v dálce. Svár člověka a šelmy, přírody a kultury, pohanství a křesťanství se ztrácí v nažehleném skanzenu, kterému úplně chybí schopnost živelně vyprávět obrazem a ryze filmovými prostředky. Vinou absence druhé poloviny románu vlastně celý Hastrman působí jen jako banální nedovařená lovestory, kterou někdo uložil předčasně k ledu.

Hodnocení: 40 %

Hastrman
Ondřej Havelka, ČR, 2018, 98 min.

  • Film
  • Recenze